Sokolíci

Deštivý leden je ideálním časem pro louskání dávných příhod ...Celofán byl tak laskav, že mi zaslal text předmluvy ke své připravované monografii o Macoše s povolením jej publikovat zde na tomto blogu. Rád tak činím a velmi děkuji! Doufám, že se knihu podaří brzy vydat, neboť to bude bezesporu zajímavé čtení. Dovolím si text doplnit několika obrázky z Macochy a na úvod zařadit závěr předmluvy:-). Ještě musím říci, že celá studie je věnována Celofánově ženě, Zdence Gregor-Šebelové – Pacičce.

Předložená práce, Propast Macocha a macošské jeskyně, Moravský kras, je první historickou, speleologickou, geologickou a geomorfologickou monografií o propasti a jeskyních, jejichž vchody se otevírají v jejích stěnách. Autorem je geolog, speleolog a horolezec, který věnoval Macoše a Punkvě patnáct let terénního průzkumu a dalších třicet let úvah a literárních rešerší. Člověk, o kterém Rudolf Burkhardt kdysi prohlásil, že “zná v Macoše každý coul v horizontálním i vertikálním směru, zvenku i zevnitř.”

Práce přináší nové, originální, dosud nepublikované údaje a interpretace. Co se těch druhých týče, nepovažuji je za jediné a konečné. Každá odborná studie je pouze příspěvkem k tematu. Vyjadřuje autorův současný názor, který může být potvrzen, modifikován nebo vyvrácen novými daty či novými interpretacemi existujících dat. V souladu s touto filozofií se snažím předkládat fakta spíše než hypotézy a ponechávám na čtenáři, aby si utvořil svůj vlastní názor.

Přeji této mé práci, poněkud opožděné splátce mého dluhu Macoše a krasovým badatelům, příznivé přijetí.

Motto:


Krátkému dni došla síla, ustoupil dlouhé noci. Sedím ve smyčce u kruhu, nohy opřeny o malý drn v sokolíkové spáře později nazvané Noční diagonála a dnes Sokolíky, devadesát metrů nad Dolním jezírkem. Nějakých dvacet metrů nade mnou, u vrcholu ostrého trojúhelníkového odštěpu pod převisem, dělá něco podobného Fery, Vladimír Pipal alias Fernandel. Spojuje nás padesát metrů dvojitého lana, provlečeného karabinami ve skobách a smyčkách, a volná repšňůra. Asi dvacet metrů pode mnou a nějakých pětatřicet metrů doprava, k severozápadu, vězí Vlastík Šatinský. Ten je v pohodě, pokud lze v takové situaci o nějaké pohodě mluvit. Zahnízděn na poměrně velkém štandu pod budoucí Kolpíkovou cestou, má cigarety i sirky a může klímat. Nevidím ho, nevidím ani Feryho, neproniknutelná tma spojila propast, nebe a nás v jedno. Jediným světlým bodem je koneček zapálených cigaret, které mi posílá Fery po repšňůře, zcvaknuté v zámku karabiny. Dole pod námi šumí neviditelná Punkva… Je sobota 14. října 1967, 20:45 hod. Dvanáct hodin potom, co jsme opustili Dolní můstek a nastoupili do stěny, nezvratně rozhodnuti k tomuto prvovýstupu…

Nákres stěny v Doležalově průvodci


Fery Pípal a Pavel Weisser v Macoše


Asu v akci, vlevo od něj vedou Sokolíky

Nahoře Tom Nečas, hlava našeho podpůrného družstva, propadá panice a buntuje záchrannou akci. Docek Bohuslav Dokoupil ml. vytrhl z dřímoty nočního hlídače, proběhl Punkevními jeskyněmi a rozsvítil všechna elektrická světla na dně propasti. S hlavovkou vystupuje po suťovém kuželi a snaží se nás ve stěně najít. Honza Balák, Čuta Jiří Kučera a další členové metrácké speleologické skupiny traverzují okraj propasti od Horního můstku k Desateru a hledají nás shora. Vyšel měsíc a Silopaž Mója Kirschner na Dolním můstku křičí: “Už je mám, třicet stupňů od měsíce doprava!” Tmu protne další výkřik: “Jsou zde blanenští fajci, mají lana a světla!” Lan máme dost vlastních, ale ta světla přišla vhod. Čekat ve stěně dalších deset hodin na úsvit nebylo zrovna lákavou vyhlídkou. Jedenáct hasičů se rozestavilo na Dolním můstku a uvedli v činnost akumulátorové reflektory. V jejich záři dolézáme zbytek cesty, zčásti klasicky a zčásti po lanech, posledních deset metrů po laně shozeném shora. Je 22:30 hod. když stojím nahoře, tisknu ruku Ferymu, pak Balákovi a druhou si beru ze tmy nabízenou cigaretu; ba ani lok tuzemského nechybí. Pak ještě spustíme dolů tři lana a společnými silami vytáhneme Vlastíka. Další stisky rukou, děkujeme hasičům. Jeden z nich projevuje názor, že si dáme od lezení na nějaký čas pokoj. “Tak to je neznáte”, říká Balák, “to jsou tvrďasi, ti do toho zítra půjdou zas”. Má pravdu. V neděli ráno se Vlastíkem pokoušíme o Fernandelovu Vyfikundaci při severozápadní hraně Hlavní stěny…

Pohled na Dolní můstek a hlavní stěnu vlevo (lezec v nové cestě Dítě času, 7-)

Kolikrát jsem na tyto momenty vzpomínal za dalších macošských nocí, v hřejivém pohodlí mého spacáku na jemném písku pod klenbou Pekelného jícnu, ukolébáván do spánku neumlkajícím chórem beztělesných hlasů. Nebyl to nářek zlé macechy litující svého hrozného činu, jak vypráví pověst. Nebylo to kvílení duší sebevrahů, jak říkali staří průvodci Ota Terrer, Hotovka Antonín Bezděk a Farmář John Vilém Havlíček. Byla to vlastní píseň Macochy, starobylý chorál, starší než první sestup do propasti, starší než pyramidy, starší než Stonehedge. Byla to píseň kamene, vody a proudícího vzduchu, hymnus prostoru a času, vibráto milostného vzrušení s podtónem neútopného žalu. Macocha a já, dvě různé bytnosti, jsme prolnuli v jednu.
Macocha! Na dno Macochy jsem ponejprv vstoupil s rodiči o prázdninách r. 1958 a jako jeskyňář na jaře r. 1964. První horolezecký výstup v propasti, horní polovinou Hlavní stěny, jsem vykonal na jaře r. 1965. První výstup celou Hlavní stěnou v létě r. 1966.

Lezecký ruch v hlavní stěně, rok 2009 (leze Mrnda a Pok)

Kolikrát potom jsem prostoupil touto stěnou různými cestami, kolikrát jsem prolezl macošské úpatní jeskyně! Co hodin jsem proseděl na Troskách, v Plškově okně, na Pícce, u Žižkovy hlavy, na Desateru a pod ním, hledaje možnosti průstupu záhadnou, bujnou vegetací porostlou Přítokovou (severovýchodní) stěnou. Pak přišel podzim roku 1969 a s ním kamarádi, kteří sdíleli moji myšlenku. Tak vznikla Výzkumná skupina Macocha, volné sdružení jeskyňářů, horolezců a specialistů v řadě přírodovědeckých a technických oborů. Výzkumný projekt Macocha, díky porozumění a podpoře ředitele organizace Moravský kras Blansko a dlouholetého krasového a macošského badatele Ladislava Slezáka, dostal zelenou.

Macocha a Punkva. Výzkum Macochy mě zavedl do Moravského muzea, k Rudolfu Burkhardtovi. Na Punkvě jsem poznal Pacičku, mého nejvěrnějšího a nejspolehlivějšího partnera na skalách, v jeskyních a v celém komplexu života. Bádali jsme spolu v Býčí skále a Rudickém propadání, v Pustém a Suchém žlebu, ve Sloupsko-Šošůvských jeskyních, zkoumali jsme žďárské a němčické vody. Lezli jsme v Moravském krasu, na Pálavských vrších a na Vysočině, v českých pískovcových skalních městech, ve Vysokých a Nízkých Tatrách. Podnikali jsme exkurze do krasových oblastí na Slovači, ale stále jsme se vraceli ke středu našeho světa – k Macoše a Punkvě.

Vojtěch A. Gregor – Celofán

Výdrholec, Britská Kolumbie, Kanada, 26. září 2010

6 comments:

Anonymous said...

hm, po 12 hodinách, při nástupu z dolního můstku?? na ten štand po Kolpíkem, to je max půl hoďky a ti Sokolíci nejsou zas taková darda, to ste lezli ještě něco předtím, či prováděli výzkum??? a divím se, žeš to je pořád uváděné jako hákuvka i v novém spřewodu, dyž se to leze i volně.... je pravda, že celou cestu sem nelez, ale asi tři různé kousky z ní jo, při různých příležitostech....a proč se to přejmenovalo z té noční diagonály (sokolíky sou takový spíš klasický obecný název...)? již dávno, dyž sem se s tím názvem setkal, sem uvažoval, kdeže to asi bude, taže aspoň dík za osvětlení....asu

Anonymous said...

Ahoj Asu,
psal se rok 1967, nikoliv 2010 nebo 2011. Tehdy se lezlo jinak než dnes, a definitivně ne na čas. Apropos, těch dvanáct hodin není "net climbing time", ale celkový čas ve stěně včetně manipulace s materiálem, konsultací a meditací, rauchpausen a dvou hodin sezení ve smyčkách už potmě. Navíc, čas prvovýstupů je vždy a značně delší než čas dalších přelezení.
Nevím co znamená hákůvka a spřewod,nechápu jak je možné lézt tři kousky nějaké cesty aniž by ji člověk vylezl celou, ale to je můj problém. Mohu se jen domýšlet, že hákůvka je skobovačka (technické lezení) a ty tři kousky lze vysvětlit propletencem cest, přelézáním z cesty do cesty, variantami na varianty, prostě tím z čeho mi běhá mráz po zádech a o čem jsem se zmínil v Rozhovoru.
Leze se to volně -- to znamená čistě? I ta plotna v traverzu od Kolpíka a to sestupné kyvadlo v 3 m smyčce? Jestli ano tak ano, nakonec Japonec. Když jsem ponejprv lezl klasickou Majdalénu, tak jsem se chytal každé skoby. Při čtvrtém přelezu už žádné...
Pro mě jsou Sokolíky jen jednou, i když pamětihodnou a velice emocionální episodou v mých macošských aktivitách; a ty jsou jen článkem v řetězu díla mnoha generací, od r. 1723 dodnes, usilujících o rozluštění všech tajemství Macochy a Punkvy. Nevnímám Macochu per partes, ale jako celek, jako něco vyššího než může člověk obsáhnout. A to je moment, kde vedle romantiky vstupuje na pole exaktní a objektivní věda, a obě převyšují sport.
Za ten název resp. přejmenování nemohu, v tom nemám prsty.
Takže take it easy. Jak říkával Fery a po něm já, nakonec o nic nejde, je to jen taková hra :-))
Celda

Anonymous said...

Jsem starý zkrasovělý dědek a tak jsem zapomněl připomenout, že před pár dny jsem na nějakém webu narazil na povídání a něco nic neříkajících fotek o nějakém výstupu (prvovýstupu nebo přelezení existující cesty?) v Macoše, který vzal, alespon podle titulu, 48 hodin. Tomu také nerozumím...
Celda

Anonymous said...

jasně, že to beru ízy, mám macochu taky rád, je to do určité míry magické místo a moc si to vní úžívám. na dně jsem už pár nocí prožil a ve stěně též, ale to většinou bylo spojeno pomalým, či nejistým postupem s kámoši (jak to popisuješ ty, tak ste šli spíš na vycházku a jen tak na klid zevlili a užívali, což je určitě z dnešního pohledu zrychlené doby asi nepochopitelné, ale mně se to líbí) jen mě zajímalo, co že se dělo, že se to tak protáhlo, to jen zvědavost...
jojo traverz s kyvadlem, tam je snad ještě smyčka po vás, nož sokolíky jako takové nejsou propleteny variantami, jen přes ně dolízají, nebo mají kousek společný, ty technické cesty z jícnu a vpravo ze štandu před kyvadlem je pár sportovek v úžasné plotně...
v těch především nových technických cestách z jícnu opravdu můžeš strávit i několik dnů, dnes se běžně hákují od 10 do 30? hodin, dle technické náročnosti a to se pak mezitím slaní dolů a pak zas jumaruje hore, nebo se leze v kuse.... někeré ty cesty se dělali i pár let...

tak pohoda a dík za zajímavé infa z dob minulých. asu

Anonymous said...

Slyšte, přátelé, rád bych vás požádal o pomoc. Jedná se o motto mojí macošské knihy. Pok je krásně zainkorporoval do fotky v horní části tohoto článku. Pochází od Frederic-a W. Nietzsche-ho a je v angličtině. Jenomže originál je v němčině. Jistě, mohu anglickou verzi zpětně přeložit do němčiny, ale rád bych znal originál -- překlad, byt sebelepší, se může lišit od autorova původního výroku. Probrouzdal jsem Internet, ale bezvýsledně. Není mezi vámi někdo, kdo ví lépe než já?
Celda

Anonymous said...

"Wer mit Ungeheuern kämpft, mag zusehn, dass er nicht dabei zum Ungeheuer wird. Und wenn du lange in einen Abgrund blickst, blickt der Abgrund auch in dich hinein." - Friedrich Nietzsche, Jenseits von Gut und Böse

je to ta druha věta
Pok