Vladimír Vlk Wolf


Pozn. - Tento rozhovor zde byl přemístěn po zániku stránek www.lezba.cz. 

A je to tu zas! Tentokrát jsme zabrousili k osobnosti známé širokou lezeckou veřejností. 

Za koho tě považují ostatní?
Jelikož si zakládám na tom, že jsem nesnesitelný, nesnášenlivý, protivný, arogantní, ukecaný, samolibý a takto bych mohl ještě ve vyjmenovávání svých úžasných vlastností pokračovat ještě hodně dlouho, tak je to celkem jasné, nebo ne?

Menežuje ti někdo volný čas? Jak je možné být xxx dnů ročně v Krasu, sledovat každý web a blog týkající se Krasu, opečovávat rodinu a stíhat pracovat?
Vzhledem k tomu, že jsem profesí v podstatě manažer, tak si svůj čas, asi tak od šesté třídy základní školy, „menežuji“ sám, navíc na to nejsem sám, to víš, klonování pokročilo. Když si vezmu, že musím řídit tým lidí na stavbě, ročně jsem za lezením v průměru něco mezi 110 až 120 ti dny, sleduji co se na webech děje, neboť nepřítel stále naslouchá, navíc přejišťuji, to je taky hezkých pár dnů, starám se o CVK (pro neznalé centrální vrcholová komise ČHS), bafuňařím ve výkonném výboru, do toho ještě rodina, tak si občas říkám, jak dlouho se tohle tempo dá ještě vydržet. To mě fakt zajímá, kdy to se mnou šlehne, protože v rizikové věkové skupině už nějaký pátek jsem.

Lezecké začátky a jak si vůbec přišel ke Krasu?
Postupně jsem se z vedoucího pionýrského turistického oddílu měnil na trampa, vysokohorského turistu a nakonec se převtělil v horolezce. Na to, že jsem začal lézt, mělo vliv několik faktorů a to, že jsem odešel na školu do Brna, kde jsem se seznámil s Tomem Žertem z Hradiště a od prvního ročníku jsme podnikali spoustu společných akcí a pak i to, že mě vyhodili z pionýrského hnutí za propagaci skautingu a po mnoha letech jsem nesměl vést děcka, se kterými jsme toho spoustu zažili, jó to byla veselá doba, jeden rok mě vyznamenali bronzovou medailí za socialistickou výchovu a druhý rok jsem byl nepřítel. Najednou jsem měl spoustu volného času a tak hledal způsob, jak s ním naložit, kolektivní sporty mě už nebavily a tak jsem nakonec výše uvedeným způsobem dospěl do kategorie horolezec. Takže za to, že vás dodnes straším v Krase a ještě dlouho doufám budu, můžete vlastně poděkovat komunistům.
Ta přeměna byla taková postupná, vzpomínám si, jak jsem jezdil na Zbojníka na slavnostní ohně trampské osady Hřeblo, jejímž šerifem byl Tom Žert, a jak jsme se společně rozčilovali nad tím, že si tam Josífek Jáchymek v roce 1983 dovolil natlouct kruhy a udělat tam cestu a tím, že znesvětil osadu a za rok už jsme tam lezli a Tom tam dělal nové cesty.
Mé první lezecké začátky se tím pádem odehrávaly ve Chřibech, které dodnes patří k mým nejoblíbenějším destinacím a jsou pro mě i srdeční záležitostí a nedám na ně dopustit. Pak k tomu přibyl Malý a Velký Rabštejn, Vysočina. Do Krasu jsem zavítal poprvé v roce 1986, protože o Krasu se vědělo, že je to tam těžké a že si tam normální horolezec moc nezaleze. Dodnes mám v živé paměti naši první návštěvu Sloupu, kde jsme potkali Janzena, tehdy mu bylo snad ještě …náct a ptali se ho na nějaké cesty, dostali jsme samolibou nabubřelou přednášku o tom, že je tam všechno za sedm. Po této zkušenosti jsem se v Krasu další tři roky ani neukázal, prostě mi neseděla ta sportovní atmosféra zaměřená na výkon. Byl to celkem drsný kontrast s přátelskou atmosférou z jiných oblastí, kde tehdy hrály prim spíše pohoda, kamarádství a tak. Zlomem pak bylo to, že se nám na jednom zimním pobytu v Tatrách totálně pokazilo počasí a nebavilo nás s Marcelem trávit několik dnů na chatě, tak jsme šéfovi akce řekli, že odjíždíme do Krasu. Tady jsme si celkem dobře zalezli a od té doby jsem jej začal navštěvovat častěji a častěji, až jsem se za ty roky tak nějak zdomestikoval a stal se ze mě Krasař.

Byl jsi nebo jsi sdružen v nějakém HO?
To víš, že byl a dokonce jsem stále. Dřív to ani jinak v podstatě nešlo, chtěl jsi lézt v horách, tak jsi vstoupil do nějakého oddílu, absolvoval horoškolu, musel jsi nalézt cesty, dostal průkazku horolezce, jinde se ani spolehlivé informace o lezení tehdy nedaly pořádně získat. Zpočátku jsem nikde nebyl, lozil jsem s Tomem Žertem, ale brzy jsem vstoupil do horolezeckého oddílu v Olomouci, kde jsem se potkal s výbornými lidmi a byl tam až někdy do poloviny devadesátých let, pak jsem přešel logicky do oddílu v Uherském Hradišti, protože s Hradišťáky jsem roky jezdil a jsem tam dodnes. Můžu říct, že v Olomouci to byla výborná škola od chlapů jako byli Vlastík Šmída či Pepa Kývala, vždyť už tehdy to byly legendy tehdejšího československého horolezectví.

Co tě na Krase tak přitahuje?
Na Krase mám hlavně rád tu atmosféru, ten zvláštní koloběh, když třeba přijedu v současné době na Holštejn, připadám si, jako by se tu zastavil čas, vše plyne tak tiše a klidně, dýchne na tebe ta uklidňující atmosféra, to ti pak všechny ty nesmyslné problémy v práci, důležité neodkladné věci, připadají naprosto nicotné a absurdní. Proto mám rád v Krase pozdní podzim a zimu, kdy tu potkávám opravdu jen ty skalní a není tu ten všudypřítomný hektický letní blázinec v podání davů turistů. V létě jsem raději na Bohem zapomenutých opuštěných skalkách na Znojemsku. Ač nejsem hospodský typ, tak za poslední roky mám už v hospodě na Holštejně své inventární číslo a každá má návštěva Krasu končí tam, bez toho by to nebylo ono.

S kým nejraději lezeš a proč?
I v tomto jsem prošel určitým vývojem, dřív bývalo běžné, že jsi měl svého parťáka, se kterým jsi jezdil, na skalkách jste trénovali na hory, v horách pak úročili to, co jste se naučili na skalkách. Za ty roky jsem jich vystřídal hezkých pár, s někým jsem vydržel (nebo spíše on se mnou?) rok, s někým třeba deset. Ale tahle doba je dnes dávno pryč, poslední roky, kdy si o svém denním režimu z větší části rozhoduji sám, lezu s různými lidmi, prostě se vždy s někým domluvím na poslední chvíli, nebo se mi někdo ozve. Pravdou je, že v Krasu je to ponejvíce s vybranými elitními jedinci jako jsou Janzen, Silum či Dita a sem tam se k nám přidají někteří mladší jako Adam, či Roman. Jinak jsem schopen lézt v podstatě s každým, i s člověkem kterého vidím poprvé, protože jsem celkem nekonfliktní typ, akorát jest otázkou, jak někteří zvládnou můj poněkud specifický smysl pro humor. Prostě když mám čas a volno, tak jedu a je mi jedno s kým a kam, nejsem v tomto vybíravý stejně tak jako v jídle, kdy sním vše, co dostanu na talíř.

Co si myslíš o mladých lezcích a kam dle tebe lezení spěje?
Vývoj byl vždy dán dobou a stavem společnosti. Takže když se dnes podívám, že ve společnosti je v současnosti nutný úspěch za každou cenu, neúspěch se neodpouští, razí se kult individualizmu a lezou lidé, kteří v takovéto společnosti žijí, je jasné, jakým směrem se to vyvíjí. Modlou jsou dnes čísla, musím mít vylezeno víc než ten druhý, tím si upevňuji svoje ego, léčím skrývané komplexy ze svých nedostatků, stačí se dnes podívat na ty diskuze, vždy je to převážně o číslech a nedej bože, aby mi někdo sáhnul na můj úspěch a zpochybnil ho. Aby to ale nevyznělo moc pesimisticky, zase tak černě to nevidím, mnozí mladí se časem toho pachtění pouze za čísly přesytí. Začnou hledat v lezení i jiné hodnoty než ta čísla, mají k tomu všechny předpoklady, spousty možností, které dříve díky společenskému systému, znalosti problematiky, tréninkovým možnostem nebo i kvalitě materiálů byly stěží dostupné. Mladá generace vždy přijde do nějakého vývojového stupně a má to jen ve svých rukou, zdali to posune někam dál a výš, nebo se jen pohodlně poveze. Každý máme nějaký vymezený čas a na jeho konci je nejlepší, když si člověk může říct, že to nepokazil a nebyl to zbytečně promarněný čas. A kam to spěje, je vidět na Adamovi a mu podobných, však on už to předpovídal mistr Wolfgang a celkem se trefil, hranice se budou stále posouvat, na skalkách budou těžší a těžší cesty, obtížnost se bude zvyšovat i v horách, vznikne ještě spousta zajímavých cest a dalších počinů prostě normálka. A když už to nepůjde dál, nebo obtížně, tak ty lezce geneticky upravíme, aby jim narostly pavoučí chloupky, a budou lozit i po převislém skle.

Proč nemáš veřejný deníček? (spoustu lidí by to zajímalo - časová kontinuita)
To je jednoduché, já nelezu pro lidi, já lezu pro sebe, pro svoje pocity, prožitky nemám potřebu veřejně prezentovat, co jsem kdy a kde vylezl. Pokud se někdo zeptá, tak se ještě nestalo, že bych mu neodpověděl. Samozřejmě svoji soukromou evidenci si vedu, řekl bych, v souladu s pečlivostí mých německých genů. V současnosti dokončuji již čtvrtý sešit, takže jsem schopen dohledat všechny důležité informace, ona ta lidská paměť je strašně milosrdná, spoustu věcí člověk zapomene, ale už od trampských let jsem si dělal různé zápisky, měl svůj cancák, a tak mi to, i když v trochu jiné formě, zůstalo dodnes.  Stručně se dá říct, beru-li v potaz sportovní stránku věci, že první šestku jsem lezl v roce 1986, sedmičku v roce 1989, devět mínusku v roce 1991, devítku v roce 2000, devět plusku v roce 2004.

Bál jsi se už v nějaké cestě o „holej“?
Mám sice za sebou dva pády, které při poněkud horší konstalaci hvězd hrozily tím, že bych ti v tuto dobu už nedatloval odpovědi do počítače, ale opravdu si nepamatuji situaci (a doufám, že ji nezažiji), kdy by mi šlo o „holej“. Asi je to tím, že se snažím těmto situacím vyhýbat, protože razím heslo, že je lepší živý zbabělec, nežli mrtvý hrdina a pokud jde o krizové situace a je jedno jestli při lezení nebo v práci či jinde, tak teprve v tu chvíli začínám jet na 100% a konkrétně při lezení umím, když jde do tuhého, vypnout mozek a začínám jet jako naprogramovaný stroj s jediným cílem a to vrátit se i s parťákem živý a zdravý.

Závodíš s Janzenem o to kdo udělá více cest?
Kdepak nezávodím, Janzen už dnes není konkurent. Jen tak pro zajímavost, nedávno jsem se díval do záznamů (díky tomu, že se připravuje reedice průvodce) a za ty roky mám na kontě okolo 365 cest.

Koupíš si kalendář Suchý a Pustý 2010?
Samozřejmě, na křtu jsem koupil hned tři

Proč? (Zamiloval ses do některého měsíce?)
To je jednoduché, ten Pokův nápad se mi zalíbil hned od začátku, kdy mi o něm poprvé napsal, vím, co to dá práce dát něco takového dohromady. Díky tomu došlo k určité popularizaci neprávem opomíjených krásných skalek a dobré nápady je třeba podporovat. A do kterého měsíce jsem se zamiloval, tak to je snad více než jasné, nechť mi ostatní dámy a krásné dívky prominou, musím brát v potaz zejména budoucnost svého nejstaršího syna, takže tím měsícem je jednoznačně říjen, navíc je to i můj měsíc narození.

Měl jsi nebo máš nějaký lezecký vzor? (Pokud jsi měl, proč už nemáš?)
Asi je to dáno mojí povahou, ale nikdy jsem žádný vzor neměl, ani nemám. Vždy jsem se snažil, abych se co nejvíce poučil z rad těch zkušenějších nebo chyb těch druhých, ale vlastní životní zkušenost je prostě nepřenositelná. Mně je v podstatě úplně jedno, jaký je kdo lezec, pro mě je nejdůležitější, jaký je to člověk, klidně se může stát, že někdo je pro mnohé lezecký vzor, ale lidsky je to naprosto zbytečný člověk a takového si já osobně potom ani nevážím.

Procentuální poměr: lano, bouldery, hory, zima
Stručně 90% lano, boudery 0%, hory, zima či léto 10%, to je tak průměrně za těch nějakých cca 25 let, co se tímto koníčkem bavím. Je zajímavé, že jsem začínal před lety s tím, že hlavní je lezení v horách a skalky jsou jen pouhou přípravou a časem jsem se dostal k tomu, že mě baví se na skalkách posunovat pořád někam dál a tak trochu provokovat ty mladé.

Co pro tebe představuje drytooling? Je to tréninková příprava na lezení v teple? Bereš to jako úplně jiný sport neslučitelný s „normálním“ lezením? Nebo něco úplně jiného?
Řekl bych tak trochu nadneseně návrat ke kořenům. Asi bych to měl trochu blíže vysvětlit.
Když jsem začínal, tak výbava na lezení v ledech či těžkých mixech byla na řádově nižší úrovni a ač mě to dost bavilo, tak jsem se tím programově nezabýval, protože jsem raději ten živý zbabělec. Výbavou byly řemínkové mačky, kožené pohorky, které se vždy před akcí namazaly speciální směsí z Tagalu, včelího vosku, jeleního loje a oleje do šicího stroje tak, aby alespoň dva dny vydržely alespoň trochu nepropouštět vodu, o nepromokavém oblečení si člověk mohl nechat zdát a samo domo cepíny vyrobené kluky v Kunovicích, to byla kapitola sama pro sebe. Dohromady to dávalo vždy poněkud nejistý výsledek. Od té doby se výbava rapidně změnila a dnešní materiály ti umožňují lézt v ledech či mixech vysoké obtížnosti stejně svobodně a volně, jako když lezeš těžké cesty na skalách, přičemž tam zejména v ledech zůstává i ta větší dávka adrenalinu. Díky tomu mám vlastně plnohodnotnou sezónu i v našich klimatických podmínkách po celý rok, o stěnu nezavadím a ani mi nechybí a navíc si při tom dobře odpočinou prsty a zabírá celé tělo, zkus si udělat 10-15 čtyřek (jinak též šuka grif či paragán) za sebou, to poznáš, co ti na to řekne břicho, záda, paže a další svaly. Drytooling já považuji za zcela regulérní součást lezení a jednoznačně dnes patří ke komplexnímu lezci. Naučí tě hodně citu, klidu, maximálnímu soustředění, získáš jistotu a to vše potom využiješ v zimě v horách nebo v těžkých ledech. Když máš na sobě hromadu ostrého železa, úplně jinak přemýšlíš, jak založíš cepín, aby ti nevyletěl, jak ho zatížíš, aby ti nepřistál v obličeji, nebo při pádu neupadl dolů, protože lezeš samozřejmě bez poutek a pomocných šňůrek a všechno tohle potom v zimních horách beze zbytku využiješ. Vezmi si, kolik výborných skalních lezců bere do rukou i cepíny, namátkou z hlavy Bubu, Žeňa, Simon Wandeler, Markus Bendler, Cedric Lachat a další, stačí se podívat do startovních listin ze SP v ledech, třeba ze Saas Fee, kdyby to bylo úplně mimo a nic jim to nedávalo, tak to asi tihle lidé nedělají. A navíc je to jediná disciplína, ve které závodím, ač jsem jinak zapřísáhlý odpůrce závodů v lezení.

Proč (podle tebe) roste v poslední době nevole či rozhořčení vůči ČHS?
Předně není to jen v poslední době, ale už delší dobu.
Řekl bych, že velký podíl na tom má změna společenského klimatu, dnes chce být každý free, svobodný, neomezován, dělat si co chce, každého zajímá jen jeho já, vlastní prospěch a ego a tak není divu, že si dost lidí říká proč být v nějaké organizaci a ještě za to dát peníze, když si můžu vlastně dělat, co chci a bez poplatků. Bohužel stejně jak funguje celá společnost, tak fungují i různé organizace v této společnosti, prostě i mezi lezci je zastoupen průměrný vzorek obyvatel a to je to zásadní, dříve to až tak neplatilo. V minulé době bylo lezení pro mnoho lidí únikem z šedé reality centrálně naplánovaného života a mnozí se cítili aspoň chvíli trochu svobodní, lezlo méně lidí, na skalách a v horách se pomalu všichni znali, samozřejmostí bylo, když jsi přišel do skal pozdravit, lidi drželi víc při sobě. A podívej se dnes, v reklamách ti naládují do hlavy, co si koupit, abys byl in, prolítneš komerčním rychlokurzem, to v lepším případě, žádný oddíl tě nezajímá, na skalách už většina ani neumí pozdravit.
Teď si představ, že by nebyl nikdo, kdo by vyjednával výjimky, takže by se třeba nedalo lézt na píscích, u nás ve Žlebech a Josefovském či na Pálavě, skály by nebyly přejištěny, lezl bys po starých rakovinách, kde by byla vysoká pravděpodobnost úrazu, co by dělali všichni ti, co dnes na svaz nadávají, rád bych viděl, kolik z těch, co umí akorát kecat, by vzalo své peníze, nakoupilo jištění, vrtačku a další věci a šlo přejišťovat, či dokonce, že by z nich šel někdo vyjednávat výjimku, co by dokázal protistraně nabídnout. A zde svaz funguje hodně dobře, protože se o skály staráme systémově a je to vidět, akorát to neumíme dobře prodat.
Další nevýhodou svazu je to, že se v sobě snaží skloubit různé protichůdné zájmové skupiny a to v jakémkoliv systému vždy vyvolávalo, vyvolává a vyvolávat bude třecí plochy. Stačí se podívat na spektrum činnosti, na jedné straně lezci, které zajímá jen lezení v přírodě, a závodníky opovrhují a považují je za vyžírky. Na druhé straně závodníci, pro které jsou důležité úspěchy a medaile a kteří si myslí, že jsou nedocenění a že bez nich by ČHS nebyl sportovním svazem, do toho ještě skialpinisti a teď zkus najít ideální řešení, to prostě nejde. Buď každý sleví ze svých požadavků a dokáže ustoupit těm druhým a budeme schopni žít v jakési, byť třeba křehké, symbióze, nebo dojde k rozdělení na různé svazy a tím i k oslabení pozic a ve finále prohrají všichni.
Taky samozřejmě Čechům chybí něco jako hrdost na to, že jsem členem nějakého spolku. Našinec umí dávat najevo, že je Čech a kdo je víc, akorát tak v hospodě u fotbalu či hokeje.
Prostě vědomí, že chci patřit k nějakému sdružení a že se budu v prvé řadě ptát, co já můžu udělat pro spolek, a ne co udělá spolek pro mě, se prostě u nás nějak nenosí.
Ale jsme ve svobodné zemi a záleží na každém, jaký zaujme postoj, já osobně vím, že nechci být němou většinou či ještě hůře vyžírkou systému, ale naopak jeho nositelem, proto taky dělám, to co dělám. A bohužel i v Krase je mezi těmi lidmi, co znám dost vyžírek. A dost, nějak jsem se rozjel a to je spíš na pokec u piva.

Chceš změnit chod ČHS?
Nejsem Caesar ani Napoleon nebo jim podobní, jeden člověk nemůže změnit chod jakékoliv organizace či systému trvale, o tom nás historie snad už poučila a navíc, čím je změna razantnější, tím větší následné turbulence to vyvolává, takže v tomto případě nejsem příznivec pohybu po sinusovce, ale spíše po pomalu stoupající spirále. Pro mě je důležité, že se s lidmi ve vedení jsem schopen domluvit a každé rozhodnutí je vždy podloženo argumenty a založeno na dohodě všech zúčastněných. Vezmi si minulá vedení, vždy proti sobě stály různé skupiny ve vedení, veřejně se ventilovaly neshody ve výkonném výboru, nevycházely jednoznačné postoje, to s nástupem nového vedení zmizelo, však to taky na některých webech kritizují, asi by rádi pikantnosti. Ale nejdůležitější je, že se po deficitním rozpočtu spolku z minulosti podařilo nastolit vyrovnané rozpočty, ač to hodně některé bolelo, a dnes jsme finančně stabilizovaní a nežijeme na úkor minulosti či budoucnosti, což třeba o našem státu nemůžeš říct. Takže si myslím, že pomalými krůčky se budeme pomalu někam posunovat, ale to je běh na dlouhou trať, protože i náš spolek je odrazem naší společnosti, což už vlastně říkám poněkolikáté. A bylo by dobré, aby si mnozí uvědomili, že nelze srovnávat možnosti našeho spolku a možnosti alpských spolků, vždy to bylo je a bude v první řadě o množství peněz, které na činnost máš a stanovení si priorit podle množství peněz. Sám za sebe jsem rád, že nám dobře funguje systém vrcholových komisí, které se starají o to nejdůležitější a to je to, abychom měli kde a po čem lézt a to při tom, že výměna jednoho kruhu na písku dnes přijde na dvoje členské příspěvky či, že vyměníš za jeden členský příspěvek dva borháky, se rovná pomalu zázraku. Také chci být jeden z těch mnoha, kteří by chtěli, lépe řečeno, svaz někam posunout.

Myslíš, že je to možné? Máš na to?
V podstatě jsem již odpověděl výše. Stačí se podívat nazpět do dějin lidstva a hned víš, že sebelepší člověk nemá šanci cokoliv změnit, pokud nezíská ostatní a ti zároveň nebudou chtít a zde platí přímá úměra jací členové, takový svaz. Většině lidí je to ukradené a z lidské přirozenosti vyplývá, že na to budou kašlat do té doby, dokud nebudou nějak tvrdě omezeni. Teprve v krizi jsou lidi se schopni spojit a začít něco dělat a něco někam dál posunout. Na tom, že když nejde o život, jde o h… je totiž hodně pravdy. Takže sebelepší vedení spolku neudělá nic bez spoluúčasti členů a pokud si někdo myslí, že 400,- Kč ročně je dostatečná spoluúčast, tak se opravdu hluboce mýlí.

Baví tě bafuňařit? Proč jsi vstoupil do vedení?
To je dobrá otázka, tebe by bavilo, když je venku pěkně, jet pár set kilometrů na jednání, sedět zavřený v místnosti a řešit problémy, které dělají někteří jedinci, kteří mají jediný cíl a to urvat pro sebe co se dá, nebo řešit někde průšvihy, protože lezci nedodrželi dohody, ke kterým se spolek zavázal, aby mohl v dané lokalitě vůbec lézt. Tohle by asi nebavilo tak docela nikoho, ale ty víš, že je třeba to udělat, co nejlépe, tak to uděláš, jak nejlíp umíš i s tím vědomím, že u toho nakonec stejně budeš ty ten blbec a akorát si na tobě různí anonymní pisálkové vylijí své komplexy. V podstatě je to další práce, nehonorovaná a nevděčná, ale když chceš vidět v něčem nějaký posun, máš jedinou možnost a to jít do toho a pokusit se něco udělat. Daleko jednodušší je pouze jen kritizovat, to zvládne každý, ale jít s vlastní kůží na trh jen někdo.

Trocha lezení:
Jaký je tvůj treningový program? A cíl treningu?

Co to je tréninkový program? Já netrénuji, já prostě lezu venku na skalách, v horách na ledech, prostě tam kde mi to příroda a tím myslím i počasí umožní. Přece nebudu ztrácet čas nějakým tréninkem, vždyť je úplně jedno jestli lezeš pětku nebo desítku, nejdůležitější je tvůj vlastní pocit, který z lezení máš, jestli ze skal odcházíš spokojený, nabitý kladnou energií pro další den. Mnohdy mám daleko lepší pocit z nějaké nově udělané pětky nebo šestky, než z vylezené devítky, protože pro mě je to hlavně o té zábavě, o věcech okolo a výkon je až někde vzadu.

Životní a lezecký cíl?
Lezecký cíl: Strávit ještě spoustu dní s dobrými kamarády na skalách lezením, děláním nových cest a oblastí, přejišťováním, užít si při tom spoustu veselých chvilek, sem tam trochu poškádlit ty mladé. A jestli třeba někdy vylezu nějaké to 8a, 8a+… či ne, tak to mě fakt vůbec netíží.
Životní cíl: Tak s tím je to asi trochu těžší, protože když to vezmu kol kolem, tak jsem dosáhl všeho, čeho jsem chtěl a nemám potřebu si něco ještě dokazovat, spíše bych to řekl jinak, asi takto: být každý den o kousek lepším člověkem než jsem byl včera, i když ne vždy se to daří.

Máš v Krase ještě možnost opravdového čistého OS? (abstrahujeme od skvrn magnezia)
Abych řekl pravdu, tak moc toho už není, protože tím, jak člověk přejišťuje, tak si spoustu možností odebere a tím, že jsem tu cestu proslaňoval a vyzkoušel pozici, z které osadit jištění, tak už to pro mě není OS i když to vylezu na první šupu. Zůstává mi tak něco na těch zatím nepřejištěných skalkách ve Žlebech a v Josefovském údolí a něco málo v Rudici dole.

Myslíš, že to Leon někam dotáhne? (X>8a?)
Nejsem vědma, ale za ten rok se dobře zlepšil, je silnější, než byl a až mu začnou lépe sloužit nohy (zatím by mu stačilo kolečko místo nohou, aspoň by netahal taková kila), tak ho to posune ještě o kus dál. Řekl bych to asi takto, může se z něj stát časem něco velkého, pokud ho do té doby něco malého nesežere.

Kdo ti vybírá tvůj (zimní) lezecký šatník? (dle něj soudím, že asi lezeš spíš na výkony než na image jako Leošák)
Jak říká Dita, jsem poslední žid, který neměl přežít holocaust a mám takovou vlastnost, že se nerad zbavuji starých věcí, ke kterým mám přímo citový vztah, i když bych si klidně mohl kupovat stále nové. Dokud mi ta věc ještě dokáže posloužit, tak ji nevyhodím, vyhazuji je teprve tehdy, až jsou opravdu nepoužitelné. Ze mě nemohou mít manažeři supermarketů, módních salónů a podobných obchodů radost, to by brzo zkrachovali, kdyby bylo více lidí jako já. Ale jinak si svůj lezecký šatník vybírám sám a mnozí by se možná divili, co tam mám za elegantní kousky, jen se neřídím heslem, jako jiní, že šaty dělají člověka, přece jen jsem v těchto názorech nezůstal v minulém tisíciletí.

Jaké vidíš šance na zpřístupnění skal např. ve Žlebech nebo v Josefovském údolí?
To je na dlouhé povídání, šance na zpřístupnění dalších skal je vždy, ale záleží na mnoha okolnostech, které lze složitě ovlivnit a všechna jednání jsou velmi náročná a složitá a stačí úplná maličkost, která dokáže výsledek zhatit. U nás je bohužel již po mnoho desítek let zcela zdeformován postoj k ochraně přírody a z hluboké minulosti se to přenáší neustále dál. Důsledkem toho je zákon o ochraně přírody č.114/1992, který tuto problematiku uchopil zcela nešťastně. Vzhledem k tomu, že většina skal se nachází v nějakém typu chráněného území, tak jsme většinou v pozici prosebníka, který poníženě žádá, aby mu bylo něco milostivě povoleno, to je strašně nerovný vztah. Globální problémy s ochranou přírody jsou úplně někde jinde a s tím se děje pramálo, i když v tom máme jednu jistotu, že tak dlouho tu přírodu budeme štvát a pokoušet, až s námi jako se živočišným druhem pěkně zacvičí a bude klid. Na druhou stranu se řeší zákonem, aby se na velkých plochách zakázal jakýkoliv pohyb člověka v přírodě, to mi přijde trochu absurdní. Věřím, že se ještě dočkám toho, že dojde ke změně zákona a naopak vše bude povoleno a pouze ve vyjímečných a odůvodněných případech zakázáno a na lidi budou kladeny daleko vyšší nároky na jejich zodpovědnost a nebude to s některými jako dnes. Když je zákaz, tak ho nerespektují a lezou tam, když je omezení kvůli hnízdění, tak ho nerespektují, protože nějací ptáci je vůbec nezajímají, ale už si vůbec neuvědomují, že ten pták nemá kde jinde vyhnízdit, že do té přírody patří stejně jako my a že by se dotyčnému lezci určitě taky nelíbilo, kdyby se mu takto někdo choval doma v obýváku. No sám jsem zvědav, co bude třeba za dvacet let, kdo ví.

Měl jsi někdy (lezecké) zdravotní problémy? Jaký byl návrat?
Tak za tu dobu jsem měl různé, nejhorší to bylo v roce 1987, kdy jsem vlastní blbostí hodil v Tatrách pětadvacítku, takže jsem si způsobil otevřenou tříštivou zlomeninu obou kostí na pravé holeni (někteří si dnes myslí, že tam mám čertovo kopyto), skončilo to sešroubovanou nohou a množstvím stehů po celém těle, ale měl jsem štěstí na doktory, takže po více než roce se podařilo, že i nervy se opět spojily a můžu relativně dobře chodit. Na drobnosti jako, že je ta noha o dva centimetry kratší než ta druhá, nebo že mám o třetinu nižší hybnost v kotníku, jsem si zvyknul. Stejně mi to vadilo akorát, když jsem soutěžně tančil a navíc to mělo i jeden klad, armáda mě nechtěla a vyřadili mě z vojenské evidence, což znamená, že jsem pro ně v podstatě už mrtvý. Z tohoto úrazu jsem se vracel celkem v pohodě, ještě se šrouby na noze jsem začal opět lézt (pouze na druhém) a to jak na vápně, tak i na písku. Vzpomínám si, jak mě v dubnu 1988 na Prachově posílali nějací lezci raději do hospody, a Alena Čepelková si myslela, že to mám na noze nějakou frajeřinu, protože celkem umně jsem to skrýval. Taky jsem se dobře v té době naučil chodit o francouzských holích bez nohou jen na rukách a podobné ptákoviny.
Problémy s prsty se mi vyhýbaly až do začátku nového tisíciletí, ale od té doby jsem měl párkrát natažené vazivové kroužky a dostal to až do stadia zánětu. Ale zase to bylo vlastní blbostí, nejhorší je, když už jsi unavený, hlava chce, tělo už nemůže a ty lezeš cestu na hranici možností, to je pak hned, od těch dob si ty prsty preventivně „tejpuji“. Člověk totiž musí neustále poslouchat své tělo, protože jednou neposlechne a je zle. Kolik mladých nadějných lezců na tohle dojelo a dnes ani pes po nich neštěkne. I zde platí to staré otřepané, že vzácností není dobrý horolezec, ale starý horolezec a k tomu se chci dostat.

Jak to jde lézt v zimě v Krasu? Nebojíš se nějakých zdravotních následků na prsty? Spousta lidí od toho odrazuje slovy: "na stáří se ti to vrátí a nezvedneš ani škopek". Co myslíš, že je na tom pravdy? Jak je to u tebe?
Vzhledem k tomu, že jsem zpočátku hodně lezl v zimě v horách v daleko horší výbavě než dnes, navíc jsme dělali zimní přechody pohoří a podobné věci, tak si to tělo asi na tu zimu za ty roky trochu zvyklo. Samozřejmě jde lézt i v zimě, dokonce za silných mrazů, když ti přemrznou prsty a udržíš je zaktivované, tak je to v pohodě. Nejhorší je počasí jako teď, kdy ti pořádně nepromrznou, následně neprokrví a jsou akorát prochladlé, to je problém je zahřát do provozní teploty. Následků se nebojím, protože v tomto poslouchám svoje tělo a o tom to celé je. Důležité také je si vybírat na zimu oblasti, čím méně zalamuješ, tím lépe, třeba Indie je celkem v pohodě, nebo Hřebenáč, když svítí zimní Slunce tak Vaňousy do odpoledne nebo Rudice, na podzim Rorejsi, za ty roky vím kam jet. Pravdou je, že ideální by bylo v zimě boudrovat třeba ve Chřibech, protože tam to máš vše na otevřený úchop, ale na rozdíl od různých, no nebudu raději jmenovat, slušné výrazy pro ně nemám, mám Chřiby natolik rád a nechci s prominutím k…písek v oblasti téměř srdeční. Písek je totiž velmi náchylný na poškození a i když si myslíš, že je počasí v pohodě, tak díky své nasákavosti a teplotním změnám velmi trpí, což si mnozí neuvědomují, a když vidím, jak některé cesty vypadaly před pětadvaceti lety a jak dnes, je mi akorát trochu smutno. Takže zcela určitě mě půjde ještě hezkých pár zim potkat někde po Krase a z toho, že škopek neudržím, strach nemám, mně stačí, když udržím sklenku se svým oblíbeným vínem. Daleko víc dává prstům a zápěstí zabrat počítačová klávesnice, takže grafomani pozor!

Kolik bylo cest v Krase když si začal lézt a kolik jich je asi teď?
To je dobrá otázka, jen přemýšlím jak ji uchopit, protože tehdy bylo povoleno více skal než dnes a tím pádem bych v tom měl zohlednit i tyto cesty, ale to by asi trochu zkreslilo vývoj, takže budu brát v potaz akorát ty oblasti, kde se smí dnes oficiálně lézt. Takže když jsem začínal v Krase, bylo v dnes povolených oblastech okolo 520 cest a dnes je jich tam dvakrát tolik, tedy asi 1 040. Když si vezmeš, že klasické směry byly vesměs vylezeny, tak je to ohromný nárůst, který se už nebude opakovat, protože v současnosti je Kras v podstatě vytěžen a nové cesty budou přibývat pomaleji.


Kolik bh jsi letos už vyměnil?
Co se týče výměny, tak to je letos žalostně málo. Je to 15 ks borháků, ale celkově jsem jich letos osadil (ještě není konec roku) 366 ks. Pro zajímavost v roce 2008 jsem vyměnil 561 borháků a celkově jich osadil 1 052ks a v roce 2007 jsem jich vyměnil 370 ks a celkově to bylo 514 ks. Takže třeba v roce 2008 jsem osadil přes 30% borháků v celé České republice, to celkem jde. Letos jsem to totiž po loňském roce pojal trochu odpočinkověji a nechal pracovat i Pavla, na druhou stranu je Kras celkem dobře přejištěný a ten zbytek pomalu doladíme. Když se to vezme po oblastech tak Rudice, Údolí Říčky jsou ze 100% hotovy, ve Sloupu a na Holštejně chybí nějakých 5 resp. 10%, což bych chtěl dorazit příští rok a zbývají Žleby a Josefovské a to už není tak hrozné, tam je taky celkem dost poděláno. Navíc jsem se poslední dva roky více soustředil na Znojemsko.

Kolik devítek v Krase si vůbec nelezl (nezkoušel)?
Řekl bych, že tři, Saxifragment na Saxině, Knoflíkovou válku v Rudici (na tu se ale chystám) a Satanovy soustružníky na Krkavčí skále (na ty taky).

Jaká je tvá netěžší cesta a které si nejvíc považuješ a proč? (V Krase a všude)
Řekl bych, že jsou dvě, jedna podle čísla a to je Beta Centauri za 9+ na Rorejsech, což je vlastně spojení Alfy a Starých pák, opravdu parádní vytrvalostní linka, kde u předposledního jedenáctého jištění čekají ještě hodně zajímavé kroky. A tou druhou je Extáze, která je sice jen za 9, ale v klíčovém místě mi to prostě nesedí lézt stylem jako ostatní a tak jsem si vymyslel svůj specifický způsob, o kterém Janzen říká, proč lézt devítku jako devítku, když to lze i 10- kovým způsobem, takže objektivně vzato, je zatím Extáze tím nejtěžším, co jsem dosud vylezl.  V horách mám nějakou 9- a 8/8+, na píscích jsem lezl nejvíce nějaké ty Xb, ale tam je to především o cestě jako takové, na písku platí víc než jinde, že není cesta jako cesta a klasifikace je zcela orientační, hodně záleží na autorovi a období, kdy to dělal. Ale jinak si považuji všech cest, co jsem kdy vylezl bez rozdílu, u každé mám nějaké zážitky a vzpomínky.

Tvých 5 nejoblíbenějších cest v Krase?
Tak to je ukrutně těžká volba, z těch mnoha cest, co mám rád vybrat jen pět tak to je nadlidský úkol, ale zkusím to, ovšem bez určení pořadí.
Aerodrom – cesta, u které, kdykoliv ji lezu, tak mě vždy zalechtá v podbřišku.
Čína – pro mě rozlezová cesta, ve které jsme kdysi trénovali vytrvalost a kde se krásně rozhýbu a jsem schopen ji lézt i se zavázanýma očima.
Květy zla – prostě klasická nobleska, k té se nedá nic víc dodat.
Přeříznutá – technická lahůdka na Bajerce, kde síla není potřeba a pískovcová technika postačí.

Zodiac – kdykoliv jsem na Henryovce, tak si tuto cestu opravdu rád vylezu.


Co by jsi vzkázal našim čtenářům?
Tím myslíš nějaké moudro na závěr, to se doufám ode mě ani neočekává. Když si vezmu vzorek čtenářů těchto webových stránek, tak mě napadá jediné: Milujte se a množte se.
To je ode mě vše.

Díky za rozhovor...

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

jako romanticke skorovani v promzlem bunkru ?