V horách je potřeba žít a ne umírat


K dalšímu povídání o historii lezení v Moravském krase se podařilo získat Františka Plška, průkopníka místního lezení, autora mnoha krásných a stále populárních a vážných cest (uveďme např. Velkého Berana, Rorejse, Vršek Macochy). František Plšek představuje klíčovou osobnost válečné a poválečné lezecké generace. Jeho stopa se Krasem táhne od 40. let, kdy s parťáky podnikal odvážné výpady zejména do Josefovského údolí a do žlebů až do 60. let, kdy byl předsedou HO Zbrojovka. V tomto povídání jsme se soustředili pouze na Moravský kras a vynechali jsme jeskyňaření a působení v horách. Zájemci o další informace nechť vyhledají článek „Po vlastní linii“ (Montana 6/2004). Rádi bychom za zprostředkování setkání s Františkem Plškem poděkovali paní Heleně Kvasničkové z Vilémovic, Ferymu Pipalovi a také Celofánovi, bez jehož přímluvy by s námi František asi rychle vyběhl. Hlavní dík patří samozřejmě Františkovi Plškovi, za to, že se nám „otevřel“.

Pozn. - fotografie pocházejí ze soukromého archivu Františka Plška

Obr.1 - Setkání generací: František a Asu při prohlídce fotoarchívu




Tvrdím jednu věc – co bylo za mejch dob, to už je směšný se o tom dneska bavit. Karabiny jsme si vyráběli, skoby jsme si vyráběli, lana jsme kradli v cirkusu vod maštale, takový ty opěrný lana. Celá inspirace k lezení spočívala v tom, že jsme načerno čučeli v kině SIBIŘ v Husovicích na německý horololezecký filmy. Ale já sám jsem vždycky tvrdil, že lézt po skalách je největší volovina, že to k ničemu není.
 
A cože se to tak zlomilo? Že jste tak lezli…
To byly takový náhody, nikdy jsem se k tomu necítil povolaný. V krase bylo všechno ještě panenský. Když si vezmu jen tu Macochu, tak když jsem tam přišel poprvé a viděl to, tak by mě nikdo do té díry nevytáhl. Když jsme přišli na Býčinu, tak já sám jsem ke skále vůbec nešel, zůstával jsem důle. Jak je tam parkoviště, tak kousek výš byl takový můstek a od něj dozadu bylo jezero. To bylo celý zatopený až k té cestě, co vede do Babic, to tam dneska už není. To bylo velký jezero a tam byli takoví pstruzi. Když se tam teď podíváte, tak tam jsou poklopy a ta voda, co původně šla do toho jezera je stažená do potrubí, co zásobuje Adamov pitnou vodou. A tam, jak se jde nahoru (pozn.: cesta na Olomučany), bývala hospoda U Šimků, kam se chodilo na pivo. My jsme měli na celý týden jednu korunu. Za to se buď koupily škvarky anebo se koupila jízdenka do Adamova. Tak jsme raději šli na Útěchov, seběhli dolů z kopca… no a pila se jenom voda, ne jak dneska.
Obr. 2 - Horolezci ve Sloupu (F. Plšek druhý zprava)
Obr.3 - Do Macochy s takovým lanem? Uf...
Ta skupina, která se vytvořila kolem nás, to byli takoví bažanti, kteří o tom toho moc nevěděli. Žili jsme z toho, co jsme viděli ve filmu. Neznali jsme nějaký uzle, ses návazal, jak to šlo. Když jsme měli krátký lano, tak ten první to měl uvázaný za nohu a ten druhý za ruku. Nám nikdo nic neřekl. To až později dr. Sušil, který byl dlouhé roky v AO při KČT Brno II, se nás ujal a uvedl nás do Klubu turistů. Oni měli klubovnu jak je teď Alfa pasáž. Docílil toho, že jak tam měli 4-5 lan, konopných 30 metrových, tak je nám zapůjčili. Jenomže ty lana se trhaly, na tom se zabil Laďa Zábranský, to byly smrťáky. Jsme třeba s Gottwaldem vylezli  Werutu, nahoře jsme se pak bavili s holkama, každej jsme to lano motali, trhli jsme a lano se přetrhlo. 

No celý to bylo takový zamotaný, vždyť já poprvé lezl, když jsem lezl na Krkavčí pro ruksak kamaráda, co vypadl z  jeskyně jak je Weruta a zabil se (pozn. Boris Vaňrauch). Jeho maminka přišla 14 dnů po pohřbu, ať pro ten batoh někdo vyleze. A nikdo z lezců tam nechtěl jít. Mě té maminky bylo líto, tak jsem tam vlezl a to byly mé první kroky na skále. No, trošku mě to chytlo, ale ne že bych byl pro to zapálenej. Ale pak už to začalo ve velkým. Já jsem hlavně cvičil v Sokole na nářadí, na kruzích a na bradlech. Já byl úplný suchopárek, toho jídla nebylo, hodně jsem běhával a tak, byl jsem samá kost a kůže, kde nic tu nic, víc nenajezenej než najezenej. No byly to dost krušný doby. 

Obr.4 - Dobírání druholezce

To samé slaňování, to jsme vůbec nevěděli, jak to dělat. Zkoušeli jsme to na Obřanské skalce, krky jsme měli od lan opálený, když jsme to dělali podle těch filmů. Až potom Zdeněk Sušil nám začal vykládat, co máme dělat a jak to máme dělat. A přišel Olda Hlavenka, který se nás bažantů ujal ve velkým a věnoval nám spoustu času. Vysvětlil nám jak slaňovat, jak jistit. Takže ti dva nám radili. Jenže my jsme třeba neznali jakost materiálu, železo bylo železo. Prostě hliník byl železo, to nám nikdo neřekl. Takže když jsme začali dělat skoby, tak jsme je stříhali z plechu. Třeba v cestě Žíznivá ve Sloupu jsme při prvovýstupu dali dvě plechové skoby. Pak už jsme se trochu poučili, ale zas jsme nevěděli, jestli má skoba být měkká či tvrdá… prostě jsme nic nevěděli. Až potom později, když jsem šel na průmku, tak jsem se kolem toho začal motat a trochu se v tom vyznal. Navíc někteří kluci dělali v Královopolské, takže jsme se přes ně mohli dopracovat k hutnímu materiálu dle ČSN. Prostě jsme neměli možnost jít do kšeftu jak dneska a koupit si vše od čepice až po boty. Karabiny, to se natahovalo při zatížení, řezalo to lana…



Obr.6 - Klobouky byly v roce 1944 nutnou výbavou horolezců
Obr.5 - V roce 1943 byly v módě speciální čelenky...













Když jsme lezli s Pepkem Jirůškovým Rytířské Idaho, tak Pánek lezl s Laďou Zábranským na Býčím rohu. Já se dostal do výše, kde jsem zatloukl první skobu a tu na mě Pepek volal, že slyšel zezdola výkřik, že asi někoho srazil nějaký cyklista. Tak jsem sjel na té skobě důle, šli jsme tam a viděli jsme Ladě, jak dopadl na kámen dole hlavou… on tam měl 6 skob, už byl nahoře, už byl vylezenej, Pánek říkal, že už prsa měl ven a nějak se s ním utrhl mech. Jenomže to lano ho nechytlo, na pěti místech bylo úplně narušený až na vlákno a na jednom místě bylo přetržený. To byly zteřelý lana, z nich se sypal prach. A teď si představte, že jsem měl přijít za jeho rodiči a říct jim, že se Laďa nevrátí, že je mrtvej. Dodneska mě zamrazí, když na to vzpomenu… a to jsem viděl spoustu mrtvejch.

Týden předtím, než Laďa umřel, tak se vrátil došramocený z Býčiny. Lezl Stěnavu a spadl v těch plotnách. Jistič ho špatně jistil, tak spadl až na zem. Jak jel po skále, tak byl rozedranej. Ale neměl žádné zlomeniny a tak mohl jít na ten osudný prvovýstup na Býčí roh. Kdyby se objevila nějaká cesta, která by nesla jeho jméno, tak mě by to potěšilo, protože on pro to lezení tady něco udělal a nechal tady život. Ten Pánek, co ho jistil, tak se z toho nervově zhroutil, protože oni kluci byli v podstatě hajzlíci. Oni mu to vyčítali, že se tam Laďa zabil. Ale on ho nepustil. Důkazem bylo to přetrhané lano. Ale ta partyja, my jsme byli prostě mladí a blbí, bylo nám 16-17 let, tak se na toho Pánka …a on to psychicky neunesl, dlouhé roky nelezl, oženil se a asi po 15 letech přišel na Pálavu za mnou, jestli bych ho nevzal na Martinku, že o tom hodně slyšel. Tak jsem ho vzal, ale to bylo jen takový, že si to zkusil a dál stejně nelezl. Ale oni ti kluci mu to dávali sežrat, lidi jsou někdy zlomyslní.No, takže ten výstup jsme přerušili, nikdo neměl zájem něco dělat. Teprve dva roky na to jsme to dodělali s Frickem Gottwaldovým. Po té skobě jsme dojeli nahoru a pak jsme dali ještě dvě další skoby. To že později na to někteří borci neměli, to je jejich problém. My jsme neměli nejmenší zájem něco šidit, buď jsme to vylezli, nebo ne. 

Macocha
Z vrchu se spouštělo lano a z boku se koukalo, jakej to je převis. Všichni se toho báli, staří lezci akademici z toho měli respekt, brali to jako takovou vážnější věc. My jsme o tom taky moc neuvažovali, jenomže když jsme potom chtěli nějakým způsobem uctít památku toho Ladě, tak jsme si říkali, že vylézt tak vršek Macochy by byl od nás takový dar pro něj – Zábranského cesta, že na něho jako myslíme.  Dolfa Fleků, výborný lezec, který by do toho se mnou šel, utrpěl při náletu na Zbrojovku úraz a prostě nemohl. On původně Dolfa vymyslel tu cestu, že tam půjdem a že mě vezme s sebou. Den před výročím Laďovi smrti jsme tam tedy vlezli s Frantou Vlkem. Je fakt, že se skobama, které jsme tenkrát měli, s lanama a s těma zkušenostma, nemožností záchrany… kdyby se nám něco stalo, kdo by tam pro nás šel? No bylo to tak trošku drzý od nás, ale naštěstí to dopadlo docela dobře. Udělalo se to, a když ten druhej den byla sešlost pod Býčím rohem, tak z toho bylo slávy…
Obr. 7 - Při prvovýstupu Macochou
Obr.8 - u památníčku pod Býčím rohem
Měli jste při prvovýstupu nějaký problém?
Obr.9 - Výlez z poslední délky
Měli jsme problém. Spodek k Žižkovi jsme udělali celkem dobře, ale pak jsme chtěli jít přímo nahoru, kolmo, tam je taková spára. No zápasili jsme s tím a já už jsem nebyl v dobrém stavu, neboť Vlk mi řekl, že se mnou půjde, ale v žádném případě nepůjde první. Takže to bylo na mě. Já jsem do té spáry nalezl a ono to nešlo, asi dvakrát jsem se vracel. Viděl jsem pod horním můstkem ten slušný komínek, tak že to zkusíme tady doprava a nějak se do toho komínka dostaneme. A vyšlo to.

Zajímavé je, že dnes je ten směr nahoru lehčí jak ten traverz… 
To my jsme tenkrát nevěděli… pořád jsem si říkal, že ta spára je jakási divná, teď ještě tu hloubku pod sebou a to vědomí, že nemáme nikoho, kdo by nám pomohl, tak to bylo takové deprimující jedno s druhým. No měli jsme zadky trochu stažený, ale nakonec to vyšlo. Udělali jsme to jako dar mrtvému kamarádovi a mělo se to jmenovat Zábranského cesta. Což se neujalo. Pokud by se jeho jméno mělo objevit v průvodci, tak by to bylo perfektní. Už jenom jako vzpomínka na výborného chlapa, který pro to lezení žil…

Dalším vaším častým spolulezcem byl Bedřich Gottwald 
Gottwald byl člověk (ještě žije, je to už takovej nahrbenej stařec), kterej studoval geologii (po válce hodně jezdil po světě jako specialista na těžbu ropy) a když zavřeli vysoké školy, tak dělal u táty pomocného krejčího. Bydleli v pavlačáku na Starém Brně. V jednom rohu měl táta dílnu a v druhém měli byt. On Fricek (Bedřich), aby nemusel do Německa, protože všechny vysokoškoláky brali do Reichu na práci, tak dostal od svého bráchy doktora potvrzení, že je špatnej. A Vokáč, kterej byl doktor na pracáku a uznával lidi do Německa na práci, byl sám horolezec, takže nikdo z horolezců se do Reichu nedostal, protože Vokáč psal: „neschopen, neschopen, neschopen“. Fricek vždycky chodil takovej pomačkanej, moc na sebe nedbal, a když třeba moje děcka říkaly: „ten pan Gottwald vypadá jak strašák“, tak jsem jim vždycky říkal: „kdybys měl jeho hlavu, tak bys mohl být slavnej, protože on zná sedm řečí perfektně“. Kdo z nás dnes zná tolik řečí. Takže on byl po té stránce dobrej. Měl ještě jednu obrovskou výhodu, že dělal pro Kuratorium fotografa. Měl fotoaparát Leiku. Tenkrát to bylo hlídaný, aby se nemohlo fotit, Němci byli opatrní, aby se něco nedostalo ven. Ale on to povolení měl, dostával filmy a papír a hodně fotil horolezce. Takže já mám spoustu nádherných fotek od něj. Fotil i ten náš výstup Macochou, z druhé strany. On aji lezl, ale jak bych to řekl…on byl takovej šlompa. 
Obr.10 - Borci pozorují trasu prvovýstupu
 Konec války v Krase
Obr.11 - V uniformě
 Koncem války jsem byl nasazej v Zell am See. Dostal jsem se tam jako doprovod transportu letadel z letiště v Medlánkách, končila válka a lepší stroje se přemisťovaly. Velitel letiště mě vybral, že to co tady rozeberem, tak tam to zase složím… No a já jak tam viděl ty kopce, tak jsem oči vyvalil, hory jsem tenkrát znal jen z obrázků. Seznámil jsem se s jedním z pantátů z Alpenvereinu a byl jsem pozvanej na jejich vejlety. Takže jsem kolem Grossglockneru chodil. Byla zima, tak jsem nelezl, ale viděl jsem pořádný lana, pořádný mačky a cepíny, dostal jsem se najednou k materiálu, kterej byl skutečnej, na kterej jsem si mohl šáhnout, potkal jsem lidi, co měli za sebou už nějaký túry, vykládali o tom, takže to bylo fajn. Jenomže mě furt vrtalo hlavou, že ta válka už končí, létající pevnosti lítaly, viděl jsem v kabinách obličeje těch černejch, jak se šklebí, takže jsem si říkal: „oni tady pustí bombu a jakej jsem byl…“. Bylo mi 17, kolem zuřila válka, tak jsem si říkal, že radši zdrhnu dom ai umřu doma než tady v tým. Přes St. Valentin, což byla hlavní křižovatka vlakových spojů z východu na západ, kama směřovali Němci z východní fronty. Oni to Američané a Angličané věděli, tak jim to rozmlátili. Já se tam dostal do největšího frmolu a prožil jsem tam v kanále půldruhého dne. Když jsem potom přišel do Brna, tak jsem měl ze školy bezmotorového létání normální leteckou uniformu, v které se muselo chodit, tam civilisté nemohli, to bylo jak normální vojenský, jenom místo výložek na obou stranách to mělo jen na jedné, jakože to byl školák. 
Tak v tom jsem se objevil tady v Brně na nádraží za Květou Sychrovou. Na Pálavě má cestu – Květinu. Ona tam pracovala v kanceláři, s Jitkou Tomáškovou, to byla dcera Tomáška, náčelníka Sokola, kterej byl hned první den, jak přišli Němci, popravenej v Kouničkách. Fricek si Jitku vzal a mě verboval na tu Květu, no jenomže já jsem byl blbej, co chcete po sedmnáctiletém klukovi, ona byla o rok starší a mazanější…no, to je nadlouho. Takže když jsem vešel do telegrafní kanceláře, tak tam obě byly a říkaly: „co tady děláš, shánějí se po tobě gestapáci!“ Takže jsem od tama utekl, jsem si to neuvědomil, že hned budou tamtamy. Vodjel jsem do Krasu, vylezl jsem na Berana, udělal jsem si lože a strávil tam konec války. Pět měsíců jsem v té díře žil. Ale měl jsem pěkný výhled. Když jsem odcházel z Brna, tak Fricek mi dal adresu jejich příbuzných z Olomoučan, kteří tam měli statek, napsal mi pro ně dopis a tak jsem tam dostal asi 50 vajíček, mouku a chleba. To bylo moje první jídlo, který jsem si vytáhl na toho Berana, vodu jsem si tam natahal, abych tam mohl vegetovat. Pak přišel Jirka Zuzanů s Borkem Kyněrovým, ti se usídlili v jiných jeskyních. S tím Zuzanem jsme vybrali sklad německejm vojákům, co tábořili v Ostrově. To byla nějaká Göringova divize, co ustupovala a tři noci tam zůstala, než táhla dál. Tak jsme k nim vlezli a sebrali nějaké granáty a pušky a byli jsme vyzbrojeni. Pak už nebyl problém zastřelit nějakého srnca. Takže jsme si pak žili docela vesele. Ale stejně jsme mohli blbě skončit, protože jak skončila válka, tak jsem si s Jirkou říkal, že už půjdeme dom, do Brna. Pepek Vlachů a Borek Kyněrů tam ještě zůstali. My jsme šli z Macochy dolů na Vilémovice. V noci tam byla nějaká rana, něco tam buchlo. Jak je ta poslední zátočina k Vilémovicím, tak silnice se strání tam byla vyhozena do povětří a v té díře byla taková krabica. A já blbec, no já měl v životě takové štěstí, že všichni svatí se za mě museli modlit, tak jsem vlezl do té díry, vzal tu krabici, kterou tam Němci dali schválně, že to nějakej vůl vezme a ono to buchne znovu, tak jsem tu krabici vzal a prohlížel to a Jirka Zuzanů, protože byl chytřejší, chodil na vejšku, tak říkal: „proboha pomaloučku opatrně to polož a pryč od toho“. Tak jsem to položil a šli jsme pryč, odešli k prvním chalupám a ono to buchlo …a tam bylo pár lidí z Vilémovic u toho kráteru. Pět minut předtím, než to bouchlo, tak jsem to měl v rukách. Ještě to mělo pokračování, že jsme pokračovali k Rudicím, a mezi Jedovnicema a Rudicí je takový lesíček, Hardeky. Šli jsme k tomu lesíku, který tam pořád je, a podívám se a tam tank a další tank a za tím samohybný dělo a za ním esesáci, smrtihlavové. Když si vzpomenu na ty jejich holínky, tak ty byly vypucovaný jak kdyby šli na Paradenmarch, to byli napucovaní vojáci, úplně jak kdyby je vystřihli ze žurnálu, jak kdyby to byla nějaká přehlídka. No a my měli u sebe ruční zbraně, parabolu jsem měl pod pažou a druhou v kapse a říkal jsem si, že to je v prdeli, že nás tady zastřelí. Ten jejich důstojník nás sledoval kus cesty a ptal se nás, kam jdeme. Tak říkám, že je konec války a deme dom. On se zeptal, odkud sme, my že z Brna, tak nás vyvedl na rozcestí a říkal: „tady jsou Rudice a tamto je tamto a ani se neotáčejte a nikomu neříkejte, že jste nás tady viděli“. To bylo milosrdenství od těch Němců, že takové blbce kluky pustili. Kdyby nám hrábli pod pažu a viděli ty paraboly, tak to by si nás pěkně poddali. Tak nás nechali jít a my jsme zašli za kopec a obešli to zpátky do Krasu. No ale už tam nebylo co jest, kluci byli hladoví. Před hospodou jak je Skalní mlýn, pobíhal raněnej kůň, asi odněkud utekl. Tak jsme do něj vypálili kulky, co jsme měli v parabolách a zadní stehno jsme jaksi vykrájeli ven. To byste nevěřili, kolik zadní kýta koňa váží. Měli jsme to na tyčce, kejvalo se to a donesli jsme to na cestu pod serpentinama navrch. Už jsme nemohli, tak jsme to tam nechali ležet, poněvadž tam v té době nikdo nebyl. Šli jsme nahoru a Kyněrovi s Pepkem Vlachovým jsme říkali: běžte tam, taký kus masa tam leží, jsme jim neřekli že tam je celá kýta. Oni ji vynesli navrch a měli jsme zas co jest. Ještě jsme i vesničanům něco dali a ti nám za to dali chleba. No byly to takové partyzánské doby. 
Obr.12 - Kozlíka nesnědli
Ale já na to nerad vzpomínám, protože to byly neskutečné historky, kdy asi všech deset svatejch lítalo kolem mě. Ale vždycky jsem se nějak ze všeho dostal. Takže všechny tyto věci byly takové jedinečný a neskutečný, a já když tak sám nad sebou uvažuju, tak si říkám, že čím větší všivák, tak tím víc toho zažije a přežije. Protože mnoho lidí, kteří byli skutečně dobří, kterým to zapalovalo, kteří měli vzdělání, tak ti už dávno nejsou…

Spolulezec Soška 
To byli dva bráši, jeden byl Jeňa, to byl gynekolog, velice vyhlášenej. S ním jsme třeba lezli na Pálavě, a nám nešlo jen o tůry - my jsme si tam třeba našli nějakej šutr s převískem, a ten jsme lezli furt do nekonečna, že to musíme přelízt…no a on my potom říkal: ty víš Franto, ale já když ráno dostanu ty ženský, tak ty první várky, to jsou chuděry, s těmahle rukama se v nich hrabat…(no někdy to nebylo z lezení, ale z celovíkendového posezení ve sklípku).
Obr.13 - Na Pálavě
Ten druhej, Jirka, taky lezl, jenomže na něj jsem měl blbou vzpomínku. On Jirka byl v akademii věd, takovej pisálek, dělal vědecký práce, kdežto Jéňa dělal operace na vysoké úrovni. Tak s tím Jirkem jsem měl dělat spodek Macochy. Šli jsme na Spodní můstek, já jsem měl ruku v sádře, tak jsem mu říkal, že až to budu mít zdravé, tak že tama bysme mohli lézt. No a on všechno odkejval a najednou to lezl s Pavlovským na Spodní můstek, dvakrát tam nalízali a potřetí se jim ta cesta podařila. Já jsem pak nad tím špekuloval, že spodek se musí udělat tak, aby to byla spodní cesta. Vzal jsem Borka Kyněrovýho, který nebyl špičkový lezec, ale byl společník ohromnej a taky něco vylezl. Ale ještě to chtělo nějakýho lezca, kterej by mi s tím opravdu pomohl, tak jsem šel za Pavlovským a říkám mu: „Hugo, pojď s náma na ten spodek“. Jsme se domluvili, že on půjde zespodu do Erichovy sluje a od tama že půjdu já. A když tam nastoupil a začaly kameny padat, v tom mechu je to lámavé jak sviňa, tak on to zabalil. Tak jsem šel já a že on pak půjde z Erichovy sluje. No a jak jsme se tam dostali, tak on z toho traverzu udělal kousek, takový dva metry a vrátil se a říkal, že se mu to nezdá, tak jsem teda šel zase já. Myslím si, že ty první túry by se měli ctít, jak byly zajištěný. Teď tam jsou nýty. (Pozn. Celofán: Tady je názvoslovné nedorozumění. Co Franta míní je jeskyňka nad Erichovou. Neměla oficiální jméno, někdy se ji říkalo jeskyně horolezců, já jsem ji oficiálně pojmenoval Plškovo okno; název už byl publikován).

A jak jste si tenkrát vybírali cesty v krase?
Co se týče Býčiny, tak tam byly cesty od Němců z první republiky, kdežto žleby i Sloup byli prázdné. Akorát na Hřebenáči byla jedna cesta. Suchej a Pustej žleb byl panenskej. Třeba Idaho mě upoutalo svou mohutností, to bylo prostě takový klukovský snažení, já sám nevím, proč jsem do toho tak šel. Když se šlo s partyjou lidí, kteří tam šli s tím, že něco vylezou, tak jsem se k tomu donutil taky. Ale že bych to sám vyhledával a měl k tomu zvláštní vztah, to se nedalo říct. Něco jak když jsem přišel do Tater, tak díky tomu, že jsem byl už v Alpách, tak se mi Tatry zdály jako cvičné skály. Mě bylo jedno, když jsem přišel pod nějaký štít, zjistit jak se jmenuje. Moje orientace byla taková divná. Já se dal tehdy dohromady s Jardou Mlezákem, to je ústečák, on byl výbornej, a na kurzu jsme lezli dvojky a tak, protože starej pán Vrzák nás nebyl ochotnej do ničeho pouštět, no tak jsme z toho měli trošku srandu… my jsme se seznámili tak, že když jsem ve filmu viděl Prachovskou jehlu, tak jsem se domluvil s Pepkem Vlachovým, že tam zajedem a vylezem si to. No bylo to v tom filmu velice hezký. Jenomže jsme to nenašli, protože jsme byli blbci z Brna. Tak jsme se tam motali, on už byl sníh, a potom jsme vylezli jednu túru, na Richelieu, takové nic moc, jsme to vydrápali a do vrcholové knížky jsme napsali Brno atd. A Jarda, když jsme se potom potkali v Tatrách na kurzu, tak si na to vzpomněl a říkal, že to jste byli vy, co lezli na Prachově, když byl sníh, to se tam neleze. To jsem poprvé v životě zjistil. Dostal jsem nadaný, dali jsme se dohromady a dobrý to bylo. 

Ovlivnilo vás nějak to, jak se leze na písku, ta etika dělání cest?  
Mě ta technika nic neříkala. Já jenom, že jsem lezl s Radanem Kuchařem, tak jsem měl jednu dobrou vlastnost – sledoval jsem, kde on se chytá. Já jsem páru v prstech měl, jsem v té době montoval motory a sám jsem byl jak vyžle, kost a kůže, dneska jsu čtyřnásobnej. Kopíroval jsem ty jeho pohyby a když to ten první vylezl, tak ten druhej má s  lanem shora určitý moment jistoty, tak jsem to zvládl za ním a oni se dost podivovali. Ten styl lezení na písku je od vápna rozdílný, a naopak. Na vápně se člověk musí odklonit, na písku přisát. Mysleli si, že blbí Moraváci tam shoří. Tenkrát byla taková řevnivost. My jsme se v té době začali spíš dávat dohromady se Slovákama, protože k těm jsme měli mnohem blíž. Ono se rýsovalo, že bude odnož Jamese v Brně. My jsme se Slovákama velmi vycházeli, Kras jsme jim ukázali, si tady s náma zalezli, oni nám ukázali skalky v Manínské úžině. Když tady měl Arno Puškáš ve žlebech něco vylézt, tak byl zalíčenej až za ušima. A jednou tady i západní Němci, a ten kras se jim hodně líbil, na Beranovi a ve Sloupu.

Oblíbená oblast v krase?
Suchej a Pustej žleb byly naše domény, a nejvíc jsme se bavili na Sv. Jiřím, nad tím jezerem.
 
Obr. 14 - U Suchého smrku
Obr.15 - Pohoda v Krasu
A poblíž Brna, mimo Kras?
Wilsonka. Je škoda, že už není. Tam bylo krásný táboření, hříbky a taky zmije. A my když jsme tam přijeli poprvé lézt, to bylo panenské a domorodci, když nás pak viděli, tak nám dali na cestu bochníky chleba, to byla velká vzácnost. A když jsme přijeli za 14 dní, tak pozvali celou vesnici, až jsme se zalekli. Jihlavky je škoda, že je pryč. 

Názvy skal ve žlebech?
Většina už byla pojmenována, asi speleologama. Já po tom nepátral. Kateřinský prst byl prostě Kateřinský prst. Ale třeba Stěnu zapadajícího slunce jsme pojmenovali, neboť tam slunce fakt zapadalo. Henryho stěna - za první republiky ten Henry tam lezl jako první vylezl na tu lavku co půlí stěnu a zase slezl. Henryho jsem znal, to byl výbornej kluk.

Proč třeba Rytířské Idaho?
No tak to byla Rytířská jeskyně, což bylo v průvodčíku, a Idaho bylo na Býčíně, tak jsme to pojmenovali Idaho.  

Vedl jste si lezecký deník?
Já jsem si nikdy nepsal, že jsem lezl tam a ono, absolutně nic jsem si nepsal, mě to vůbec nezajímalo. Sitař jak dělal průvodce, tak byl za mnou a já mu říkal, kamaráde, za mnou nechoď, já vůbec nevím, kde jsem byl. Řekl jsem mu za kým jít a ti se mu vypovídali. Stejně to ale udělalo zlé krve, protože třeba takovej Beran dělal Pepek Vlachů s Pepkem Jirůškem a lezli několik neděl po lavici, vždycky se dostali pod první převis a tam to vzdali. Potom při jedné příležitosti jsem tam byl s Dolfem Flekovým, tak nám řekli, ať to zkusíme. Tak jsme to vylezli. A už jsme byli špatní. Oni nás do toho ale nahnali. 

Obr.16 - Na Beranovi
V té době se ctilo, že když někdo začal nějakou túru, tak mu do toho nikdo nelezl. Třeba v Macoše, když Pavouk s Radkem dělali oblouk (pozn.: klenbu), tak tam nechali viset lano. A všichni, co šli dole jeskyněma, viděli lano, každej čučel a průvodci nemohli lidi dostat z plata pryč. Průvodce moc nevěděl, co jim má říct… no lano. Oni totiž, když slaňovali, tak lano uvázali napevno, aby se dostali až na dno. Vedení Mor. Krasu nás poprosilo, jestli bysme to lano nesundali. Tak jsme tam vylezli, udělali to po nich a uvažovali jsme, zda máme jít dál. Ale oni si tu cestu rozdělali. Když jim do ní vlezem, bude zlá krev a tak jsme slanili. My jsme měli tenkrát nádhernej den, mohli jsme klidně pokračovat. Nebo Rorejse, já jsem je měl jako přípravu na Macochu, měli jsme pár skob a nechtěli jsme je tam nechávat, co pak v Macoše? Tak jsme to v menší jeskyňce zabalili. Později to dokončil Vlastík Zavřel.

Nebo jsme třeba přišli do Prachova a místní nám řekli, že tam je nějaká túra, která není opakovaná. Tak jsme tam vlezli a ono se to vylezlo. Jenomže pak tam byla další a tu lezl Vlastík Zavřelů a bohužel spadl a nějak si páteř pohmoždil, tak jsme ho vezli autem do Brna a on se s tím 2 roky kurýroval. Ale to bylo od nich blbý, mohli říct, že se u toho místní jistili svrchu… to byla taková řevnivost mezi pískařama a moravákama. My jsme vždycky byli vodstrkováni bokem. Pak se to trochu změnilo, když naši kluci začali jezdit na písek pravidelněji.

Když jste lezli traverz ve Vršku Macochy, kde jste museli tlouct více skob, tak jste to lezli jen po skobách nebo jste to lezli co nejvíce volně?
V traverzu kolem křížku byly tři skoby. U nás to ale bylo tak, že ses nesměl chytnout skoby. Kdo se chytl skoby, tak byl zatracenej. Prostě se zatloukla skoba, dala se karabina a valilo se rychle dál. To byl takovej trend, chytnout se skoby byl vodrb. Žebříky nebo tak, to vůbec neexistovalo. I když mám doma jeden, a ten jsme použili právě na Zrcadle. Ale to byla první a poslední túra, kde jsem ho použil. Tím jsem skončil. Říkal jsem si, že to už nechám novejm lezcům, ať se v tom vyžívají. Pro mě bylo klasický projít to čistým lezením.

Ale třeba na Beraním rohu, tam už je to přece jenom trošku do kopce…
Ale tam jsou chyty! Když se natáhneš nad skobu, tak dostaneš prsty do chytu a držíš.

Jak jste vnímal přicházející lezeckou generaci? 
To byla parta o generaci mladší a my jsme se s nima moc nestýkali. Já jsem se stýkal třeba s Mauglího sestrou, ta s náma lezla, to jo. S Hýskem jsem dělal Zrcadlo a do dneška se za to stydím. V roce 62 jsem na Kavkaze odcizil Abalakovi nějaký nyple. A podobné jsme dali na Býčině v Zrcadlu. A pak už jsem nyple vůbec nepoužíval, protože buď to vylezu klasicky, nebo to nevylezu vůbec, každej máme prostě jinej názor na věc, to nikomu neberu.
Obr.17 - Zrcadlo
Přecházel jsem z generace, která lezla tak trošku nadivoko a do té novodobé, kdy se utvořila skupina okolo Honzy Krchovýho, jsem si říkal, že už nepatřím. Ale myslím si, že jsme pro ně ve Zbrojovce udělali hodně. My jsme jako oddíl měli málo korun v rozpočtu, protože sporty, co byly vrcholové, byly podporované nejvíce a my byli až sedmnáctý oddíl. My byli rádi, že nám dali prostory pod tribunama, kde jsme mohli mít klubovnu a mohli jsme používat hřiště. Takže ty výhody nějaké byly, ale tady těm „mistrům světa“ to nestačilo. Já jsem vždycky prosazoval, aby ti dobří se navázali na lano občas i s těma hovnolezcama, aby každý z toho něco měl.

Vy jste ukradl nýty Abalakovi?
Na Kavkaze jsem se seznámil s Abalakovem. Ani nevím jak, ale asi to bylo tím, že my jsme přišli do tábora u Šeldy a Rusové nás do hor nepustili. Napřed jsme museli udělat premiérovku, to byl žebřík s lištou, které se člověk chytl a musel vydržet minutu v přednosu. To mohl vydržet jen šílenec. Po 15 vteřinách jsem se na to vysral. No a pak byly ještě další disciplíny, kde oni měřili zdatnost, ale zapomněli jednu věc. Že Rusáci tohle trénovali dlouhý měsíce doma, na římsách v Moskvě tam ty prstíčky měli, kdežto my jsme lezli po skalách, takže jsme měli jinší techniku. Takže oni nám nepovolili samostatné výstupy. A byl mrtvej bod, co s tím, protože když jsi chtěl na túru, tak si musel mít bumážku od horské služby. Oni tam lezce brali na takovej šutrák, 6-8 metrů vysokej, kde lezli, nahoře byl jejich přeborník instruktor, kterej hodil dolů lano, ti se navázali a lezli. No a zezadu byl takovej zub, prostě převis. No a my, protože jsme se toho nemohli zúčastnit, tak jsme přes ten převis zezadu vylezli a posadili jsme se za toho instruktora. A když zjistili, že jsme vylezli přes ten zub, kudy oni vůbec nelezli, tak teprve přišli na to, že máme v sobě něco jinýho než oni a povolili nám první túry. Povolili nám třeba jednu severní stěnu, ale museli jsme mít s sebou vysílačky a hlásit se. Když jsme přišli pod stěnu, tak jsem říkal, že jestli se budeme hlásit, tak oni můžou říct, že bude třeba špatný počasí, ty jejich kecy a to, když už tady jednou jsme tak to musíme vylézt. A vysílačku jsem vzal a urazil o kámen anténu. V noci ve stěně nás chytla bouřka. Kluci byli zalezlí ve spacákách a já jediný se vyspal. Já jsem takovej spavej tvor, takže jsem byl ráno jedinej schopnej pokračovat a tu severní stěnu jsme udělali, ale jedině takovým „podvodem“. No to jsem se zapovídal o něčem jiným….

Současné dění?
No, co se mi nelíbí, tak že když přijdu do Sloupa a vidím mistry světa, jak kolem Indie a Evropy tancujou, tak pokud lezou, to je v pořádku, ale když tam machrujou, když jdou lidi v procesí do kostela, samé „pičo dober“, tak to se mi nelíbí. To není důstojný. Lezení obnáší mnoho krásných věcí a já za sebe můžu říct tolik, že my jsme kolikrát lezli a pod náma se milovali a vůbec si nás nevšimli. Dobrý, mají se rádi, když drží, ať drží, my si taky najdem svoje potěšení a lezem. A bylo nám hej. V klidu. My jsme byli takoví tichošlápkové ve stěnách. My jsme ani neříkali dober nebo povol, prostě jsi cukl lanem, úplně automaticky a dobrý, jdu na to. Když mám kamaráda na špagátu, tak si ho vážím, to je rovnocenej parťák a jestli lezl první nebo druhej, to bylo úplně jedno. Kolikrát ten druhej měl horší situaci jak ten první. A šlo o to, že mě na skalách prostě bylo dobře. Když si porovnáme výkony, tak tenkrát, s tím vybavením a jak jsme byli vyjukaní ze všeho, když to bylo panenský, tak každý viděl šestku ve všem… dneska se tomu řehtají, ale je třeba si uvědomit, že dnešní výzbroj a výstroj je úplně jiná než tenkrát. Když se lano dokázalo přetrhnout při zatáhnutí, tak jakou jistotu jsi měl jako prvolezec? Člověk musel lézt úplně na jistotu a přitom je zarážející, že se netlouklo tolik skob jako dnes. A myslím si, že cesta autorů by měla být respektována a nemělo by se tam nic přidávat. Vy se na to teď asi díváte trochu s výsměchem, ale uvědomte si, že na vás se další generace taky bude nějak dívat. Jde tady o jednu věc. Nemůžeme chtět po lidech, aby dělali to, co my bychom chtěli. Třeba co se holka vdala a kluk se oženil, tak jim zásadně do života nemluvím. Ať si to vyřídí mezi sebou, když se vzali, a když si to ani v posteli neumí vyříkat, tak běžte od sebe. Rozdíl generace je značnej. Moje názory jsou jiný než jejich, nehledě na to, že moje životní zkušenosti jsou draze zaplacený. Chtěli po mně, abych napsal paměti, ale já říkám, vždyť bych byl pro srandu, je jiná doba a musíme to uznat, a co jak kdo měl, tak si odnese do hrobu s sebou. A pokud někdo nechá na někoho dobrou vzpomínku, tak fajn, horší když je to špatná vzpomínka. Že horolezectví je dobrý sport a skutečně něco obnáší, tak já za sebe můžu dneska říct, že kdybych se znovu narodil, tak nevím, jestli bych to dělal. Protože já jsem tam poznal dobrý lidi, poznal jsem tam i špatný lidi, bohužel, a co je nejhorší, jsem tam viděl řadu mrtvých. A to mě mrzí. Protože když někdo do hor jde, tak proto, aby měl nějakej pěknej zážitek a vzpomínku, ať se má k čemu vracet.
Obr.18 - V Macoše
Je třeba si uvědomit jednu věc. Ti lidi, kteří byli naši předchůdci, tak oni měli přísný zásady, ale na druhou stranu to brali jako společenskou událost, když jeli na nějakej ten vejlet. Oni se napakovali jídlem, udělali nějaký plán, kde se nají a kde se staví na nějakej ten korbel. Nehledaly se těžký túry, hledalo se, kterou cestou se na jaký vrchol dostat a jak se bezpečně dostat zpátky. Taky úrazů v té době tolik nebylo. A je zajímavé, že dneska s tou výzbrojí a výstrojí, že přes to všechno se člověk dočte, že tam to a tam ono. Kdyby lidi v horách nespíchali a dali do toho víc tréninku, tak by to bylo lepší. V horách je potřeba žít a ne umírat. 

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Poku, Asu,
jsem rád, že jsem první kdo vám může gratulovat k výborně udělanému rozhovoru s Frantou. Je dobře, že se tento nesnadný projekt podařilo dovést ke zdárnému konci. Ty fotografie, to je dnes už historický poklad.
Rád bych připomněl, že Františkův přínos pro Moravský kras nespočívá pouze ve skalním lezení, ale také v jeskynním průzkumu. I když osobně neměl jeskyně a jeskynáře ve zvláštní oblibě, rád pomohl svým jeskynním přátelům, jmenovitě Rudovi Burkhardtovi (bydleli v sousedních barácích na Terrerově ul.) a Vladimíru Panošovi.
Tak se stalo, že v r. 1958 spolu s Dalimilem Forejtníkem, Pepou Jirůškem, Karlem Krčálem, Vlastíkem Zavřelem a dalšími borci lezeckým výstupem objevil Chodbu vzdechů v Rudickém propadání a jako důsledek dalších 2.5 km jeskyní Jedovnického potoka. Téhož roku titéž lezci excelovali v Nové Býčí skále, kde objevili Horolezeckou chodbu.
V letech 1958 a 1959 byl Franta frontmanem lezecké skupiny, která prozkoumala některá skalní okna v SV (Přítokové) stěně Macochy. Frantova badatelská činnost se však neomezovala pouze na lezecký průzkum. Franta byl také potápěč, průkopník moderního jeskynního potápění (suchý oblek, aqualung s automatikou výroby Fadrna-Matoušek-Plšek). Byl prvním potápěčem, který pronikl do tunelovitých chodeb Předmacošského sifonu z Červíkových jeskyní v Macoše, 18-21 m pod hladinou Punkvy (na přelomu 50. a 60. let). Začátkem 60. let se také potápěl v Přítokovém sifonu Jedovnického potoka v Býčí skále.
Moje poslední setkání s Frantou bylo právě v jeskyních, v Rudickém propadání, krátce před naší emigrací. V květnu 1977 Franta pozval Packu a moji maličkost na oslavu svých padesátin v závodním klubu Zbrojovky na Josefské ul. No a tam mě požádal zda bych nevzal zbrojováckou lezeckou bandu spolu s ním do Propadání. Tož jsem to domluvil s rudickými jeskynáři a spolu s jedním kolegou jsme je protáhli až k polosifonu U černých hlín, před tehdy konečnou Velikonoční jeskyní. Vedle Franty se zúčastnili Hastroš (Bajer), Nejtek (Radek Hýsek), Drobek (Krch), Učen Habásko (Haimerle)s panmámou, Zrzavej Vincek (Hovat), Vilda Šváb, Bata (J. Dobrovolný), Starej Kouřil (Žanek Přikryl), teta Evana a možná ještě někdo další. Byl to zážitek, zvláště plazení nízkým polosifonem pod Obřím domem, kdy člověku vyčnívá ze sedmistupnové vody pod skalním stropem jen ciferník :-)))
A nakonec vzkaz pro Frantu: Františku, za Zrcadlo se nemáš co stydět. Je to cesta, kterou klasifikuji jako "hasičárnu" (hasičský cvičení), ale i takové cesty mají svoje kouzlo. Lezl jsem je dvakrát, jednou s Packou, a líbilo se mi v něm :-))
Zdraví Celda :-))

Anonymní řekl(a)...

Malý dodatek.
Při vzpomínce na Františkovo jeskynní potápění jsem na moment zapomněl na jeho potápěčské průzkumy a postupy v systému Malý výtok-Tunel ve vývěrové oblasti Punkvy (pod Majdalénou a Americkou stěnou). Z odtokového Tunelu vybíhají směrem na jihovýchod dvě "vilémovické" chodby, Čtyřicítka (ve 40. m) a Stovka (ve 100. m). Jejich suché úseky končí hlubokými sifony ostrovsko-krasovských a vilémovických vod. V těchto sifonech se Franta potápěl a jeden z nich dodnes nese jeho jméno -- Plškův sifon.

Anonymní řekl(a)...

Skvělej článek! Leošák

Anonymní řekl(a)...

Aji fotky. Willhem

Anonymní řekl(a)...

parádní, díky
stračena

Anonymní řekl(a)...

Ještě bych měl připomenout, že Velký Bolševik udělil Františkovi titul Zasloužilý mistr sportu. Nevím zda-li tento titul oficiálně přetrvává dodnes, ale František tím mistrem skutečně je.
C. :-))

Anonymní řekl(a)...

Paráda!

Mrnda řekl(a)...

Moc pěkné!

Anonymní řekl(a)...

Ahoj,
Jirka Švehla-Yetti umístil pod článek o tragedii na Býčím rohu tento komentář:

Pok-Blok je špica! Dost často si pročítám vaše stránky, kamarádi, a děláte to parádně. Vzpomínky pamětníků je práce nadmíru záslužná a pro mnohé jistě zajímavá. Jako bývalý sapač brněnský jsem poznal většinu skal o kterých bývá řeč. Bývalý proto, už 44 let žiju mezi klokany v zemi Terra Australis. Zde jsem se taky zpočátku po zdejších skalách sápal, ale teď už to je jen historie, zrovna jako já sám.
Ovšem nezapomenu na můj osobní první výstup Normálkou (Sitař 1960 za lV) na Martinku na Pálavě a právě s Frantou Plškem. To jsem začínal lozit a Franta mě instruoval, co, jak a kam. Navíc to byl den, kdy se rodiče některých z nás přišli podívat co jejich ratolesti na skalách vyvádí. Ostatními pod skalami byli ujištěni že jsme v rukou těch nejpovolanějších. Tento pro mě památný výstup se udál 21. května 1961.

Jirka Švehla - Yetti - Austrálie

22. srpna 2012 4:59

Anonymní řekl(a)...

Poutavé povídání, a zajímavé myšlenky k tomu. Dík všem zúčastněným!
Petřajz

Anonymní řekl(a)...

Před pár dny jsem dostal e-mail od Františka. Pokovu-Asuovu prezentaci jeho rozhovoru s nimi považuje za velice dobrou.
Opravuje můj komentář o objevech v Rudickém propadání. Chodbu vzdechů (dnes se jí také říká Chodba kurev, nebot při jejím prolézání téměř každý vzývá prodavačky lásky) objevil pouze on s Pepou Jirůškem. Ti ostatní (Forejtník, Krčál, Zavřel, etc.) přišli až později, na následující objevitelské výpravy.
Tož aby to historie měla přesně.
C. :-))

Anonymní řekl(a)...

Jo, Yetti, kde jsou ty blahé časy našich začátků. Já jsem lezl Malou Martinku ponejprv s Mirkem Myškou-Žebrem, v r. 1964. To jsme byli všichni tři, Ty, Žebro a já, ve stejném oddílu -- HO Spoj Brno.
C. :-))