Totenwand

Při čtení starých Hotejlů jsem narazil na popis prvovýstupu pálavskou Klauzou (Stěna u Soutěsky) cestou nazvanou Stěna smrti, kterou v roce 1956 jako první prostoupili J. Polášek a J. Petřík. Dle Sitařova průvodce se jedná o výstup klasifikovaný za VI. Při výstupu použili pravděpodobně jako první horolezci u nás (nepočítáme-li pískovcové terény v Čechách) vrtaných skob – nýtů. Ke čtení textu, který sepsal sám prvovýstupce Ajík Petřík v roce 1968, doporučuji otevřít lahvinku dobrého vína...

...a všichni začali hrdlem dolů pít.
Nikdo sic neví přesně,
proč,
ale víno, jak známo,
a láska,
a takové ty božské věci
mít důvod nemusí
důvodem samy jsouce*.
zdroj: janmiklin.cz

Abych začal od Adama, tak musím ještě nějakých 4 až 5 let zpátky. To jsme jednou dělali s bráchou Velkého Sokolíka. Když jsme sešli dolů, brácha zůstal stát pod Stěnou smrti. Normální člověk, když uslyší stěna smrti, tak se mu jistě vybaví v mysli lunapark nebo nějaká pout s velkou dřevěnou stavbou, kde se jezdí jízda smrti na motocyklu nebo v autě. Horolezci se ale vybaví stěna: musí být hodně kolmá, už na první pohled nelezitelná, sem tam ještě nějaký ten převis.

Když jsme tak okouněli, brácha najednou navrhl, že bychom to mohli zkusit. Podíval jsem se na stěnu: spodek – ta první délka je taková nezajímavá, střed – to je ten komín, jeskyňka a šikmá spára doleva nahoru, tam už by mohlo být něco na lezení, ale ten pupek nahoře a dalších asi 10 metrů – to je hladký, to by byla fuška, proto jsem řekl: „to je blbost, na to bych šel jenom jako první a dva by mne museli jistit.“ A jelikož jsem lozil tenkrát jen s bratrem, tak to padlo.

Za nějaký čas, když Hugo byl služebně mimo Brno, jsem začal lozit jako první. Našel jsem si nové partnery: nejdřív to byl Pepuša Koutný a potom Honza Polášek. Honza byl výborný kamarád, dobrý lezec, spolehlivý na jištění, ale myslím, že jeho největší předností byla vynalézavost při výrobě skob. Tak pestrou škálu skob, co se tvaru týče, jakou jsme tehdy měli, už myslím pohromadě neuvidím. Do Stěny smrti Honza vyrobil i skobu velmi zvláštní – tenkrát to byla novinka, nikomu neznámá. Bez ní by se myslím chodilo pod stěnou do dnešního dne.

Jak to vlastně bylo? Jednou, když jsme neměli chuť opakovat stále: Květina, Velká Martinka, Bavorský žlábek…, tak zase pro změnu pronesl mně již známou větu Honza: „Zkusíme Totenwand“, no a já jsem šel. S velkého balvanu krátkým, ale krásným komínem – ten se mi zalíbil, nad ním po lávce doleva. Tam jsem si dal první skobu. Po lávce jsem slezl moc doleva, tak jsem se vrátil a namířil si to vzhůru na velký komín a do jeskyňky. Bylo to docela pěkný a hlavně cizí, nic známého. V jeskyňce jsem dobral Honzu a ten tam zatloukl jistící skobu. Opět mě jistil a já šel dál šikmou spárou nahoru. Šlo to lehce, na konci spáry jsem našel starou skobu. Bál jsem se jí chytit – vždyť byla ještě po Němcích, jak jsem se později dozvěděl. Zatloukl jsem proto novou skobu a pustil se traverzem doprava. Na konci jsem zatloukl další skobu. Lidi, ta krásně zvonila! Dnes když si na ni vzpomínám, tak si říkám: ten zvuk, jak jsem do ní tloukl, by mohl klidně doprovázet Karla Gotta při zpěvu. Jenže to bylo pro ten den všecko. Udělal se nějaký vítr, mně to vzalo nohy, a když jsem tak visel jak ruská fána, úplně jsem se vyplivl a musel jsem jít dolů. Naponejprv toho bylo dost: udělal jsem asi pět metrů nové cesty se čtyřmi skobami.

Podruhé jsem vylezl až ke svojí čtvrté skobě. Hledal jsem a hledal, a ono nic – musel jsem jít dolů, nešlo to. Zase odklad na příští neděli. Už jsem začínal být dožranej, nevěděl jsem, kudy to půjde dál, skoba nešla nikam zatlouct, a tenkrát Honza řekl: „Příště to uděláme“. Začal vykládat o nějaké nové skobě, kterou použijeme. Já ho ani neposlouchal, poněvadž jsem měl pořád před sebou hladkou skálu. Šikmo doleva spárkou jsem jít nechtěl, aby za námi nelozily staré báby. No, člověk míní a pán Bůh mění, a tak nám to nakonec přece vyšlo.       

zdroj: janmiklin.cz


V tu dobu jsem pomáhal v Rozmarýnu, denně tak do půlnoci a pak se šlo domů. Ale co čert nechtěl. Tenkrát se sešla po službě dobrá parta s Gustavem Bromem** a jeho rodinou v čele, a tak jsme zůstali sedět dál. Gusta a jeho švagr vykládali dobrý vtipy, víno bylo taky dobrý, a já pil a pil. Vypil jsem moře vína, ale zdálo se mi, že jsem pořád dobrej. Než jsem se nadál, bylo pět hodin. Vstal jsem a řekl, že musím jít, že mám rozdělanou túru na Pálavě. Parta si mne začala dobírat, po čem lezu, ale já jsem byl najednou moc nadrženej a chtělo se mi lézt, tak jsem utíkal domů, převlékl jsem se a hurá na nádraží. Nic jsem neříkal a Honza asi nepoznal, že jsem nespal, stále se jen usmíval a mně se to líbilo.


Pod Martinkou vytáhl Honza takovou skobu s kruhem a řekl, že to je skoba. Já se na tu věc díval a viděl jsem zase jen kus trubky s kruhem. Honza ale vytáhl z kapsy Takové mosazné špunty a řekl: „Ájíku, je to na soustruhu přesně vytočený, jak ji zatlučeš, tak ji ven nedostaneš“. Měl jsem skoby i na ty nejmenší spárky a žádnou jsem tam nemohl zatlouct, a on tady má trubku aspoň ¾ coulu tlustou a vykládá, že ji zatluče, kam, to jsem nevěděl, ale zůstal jsem slušný. Honza mně najednou podá další kus trubky na špagátě. „Tímto vytlučeš díru, ale pozor, tluč to tam rovně, ať nevybouráš kus skály“. Ták, a to už mně zapálilo: už jsem v té trubce viděl také skobu a ten špunt to byl vlastně klín, který šel asi z poloviny nasadit do trubky. Když vydlabu díru do skály, nasadím tam skobu s klínem, zatluču na skobu, klín zaleze do skoby, konec skoby se roztáhne a bude držet.  V trubce se špagátem jsem viděl trubkové dláto – mělo na konci zuby jako pila. No, nebylo to špatný. Honza, jak už jsem řekl, uměl dělat pěkné věci a hlavně užitečné.
 




Vzal jsem 24 karabin, 20 skob, dvě lana a nějaké smyčky. Když jsme odcházeli, tak jeden dobrák najednou řekl, že má svátek nebo narozeniny, a že se musíme napít na jeho zdraví. Byl to Metropol. Fuj! To pořádný sportovec nedělá. Honza měl sice s sebou feldu s vodou, ale než jsme přišli do Klauzy a oba vylezli do jeskyňky, všechnu jsem mu ji vypil. Měl jsem tak hroznou žízeň, že jsem se už začínal zabývat myšlenkou vylézt pár metrů a vzdát to. Řeknu prostě, že to dál nejde. 

V jeskyňce jsem si naložil všechny skoby a karabiny – to byla váha! Vylezl jsem na konec spáry a řekl: „Udělám ten traverz vrchem, asi 1 ½ až 2 metry výše. Vytloukl jsem spodní traverz a vylezl až ke své čtvrté skobě, která se mi stala na té túře kamarádem, té jsem věřil jako Honzovi. Dal jsem do ní smyčku a snažil se něco najít. Nic, pořád nic, až vpravo byla velká díra, ale ta byla daleko. Postavil jsem se proto do smyčky. Honza mne přitáhl a já se chytil v díře. Tam ale měly kavky hnízdo a začaly mne klovat, tak jsem je i s tím hnízdem vyhodil. Do díry jsem zatloukl dlouhou skobu – šavli. Dobře držela a tak jsem si do ní hned sedl. Tím skončil můj počáteční úmysl vrátit se. 

Od díry nahoru je stěna hladká – prostě stěna smrti. Nastal okamžik, kdy jsem měl použít Honzovu novou skobu. Vzal jsem dláto a tloukl dlouho. Pořád nic, jen malá dírečka. Začal jsem litovat, e jsem si to dole nevyzkoušel. Když se mi zdálo, že už dlouho dlabu, tak jsem se na to vydlábl, nasadil skobu s klínem a zatloukl na ni. Kamarádi a výsledek? Skoba se točila jak jako klika u kafemlejnku na všechny strany. Byl jsem úplně rozčarovaný – tolik práce a dřiny, než jsem udělal dírku asi 1 ½ cm hlubokou a nadarmo. To už jsem byl ve stěně nějakou hodinu, horko bylo strašný – no jako v červnu a já dostal pořádnou žízeň. Ještě že jsem měl sebou dostatek cigaret, já totiž kouřím při lezení jako lokomotiva – starej lokomotivák! Vykouřil jsem jich tenkrát ve stěně 40 kusů, byly to silné čínské cigarety. 

Skoby byla zatlučená, točila se jako kafemlejnek – to je pravda, ale já musel něco dělat. Přece jsem nemohl čekat do čtvrtka, až mne hajný sestřelí. Dal jsem do té věci karabinu a zkusil zatlačit dolů – držela. Opatrně vytáhnout – nešlo to. Řeklo by se: „Je to dobrý“, ale já tomu vůbec nevěřil. Nikdy jsem totiž nespadl a ani jsem nevěděl, jestli to budu umět. Postavil jsem se do skoby: byla pořád tak labilní, ale držela a to bylo to, co jsem potřeboval. Tím byla vlastně túra vyřešena. Ještě dnes se mi potí ruce při vzpomínce, že jsem takové skoby tloukl dvě nebo tři – ani nevím – a asi osm malých, než jsem vylezl nahoru. Měl jsem tak hroznou žízeň, že jsem nemohl mluvit, jen jsem sípal. Kluci, kteří nám fandili, mi házeli po šnůře rezavou plechovku s trávou a v ní pár kapek vody. Jak byla dobrá, vím jenom já. Ve stěně jsem byl 7 ¼ hodiny. Nahoře jsem byl moc rád, že jsem to udělal a že se Honzovy skoby osvědčily. Byly prostě báječné! Poprosil jsem kluky, aby odjistili Honzu, že mám křeče v rukách i v nohách. Oni ochotně táhli, táhli, ale nevytáhli. Lano mělo totiž hrozné tření, bylo zapnuté v každé skobě, protože jsem se bál, aby se některé neuvolnila – skoby držely ve skále jenom asi ½ cm. 

Nakonec jsem si Honzu odjistil sám. Vylezl ke mně, poděkovali jsme si jeden druhému a honem jsme to šli zapít. Vrátil jsem se zase k dobrému vínu. Toho roku měl Pařízek opravdu dobré víno. Však je to doba minulá, kdy dobrého vína bylo dost. Dnes je ho málo a ještě nestojí za moc. 

Ale na druhé straně, skob na Stěně Smrti je moc. Je jich moc proto, že nás kluci přerostli, co se týče výkonu. Nám, starým klukům, se ale musím přiznat, že jsme ve stěnách nechrápali a že ještě dnes je některá pěkná, protože je těžká.


 * úryvek z básně Legenda o Věstonické Venuši (Oldřich Mikulášek)
**nejenom vynikající hudebník, úspěšný manažer, hledač talentů (objevil například Hanu Zagorovou), vtipný moderátor vlastních koncertů, ale i textař a zpěvák. Během několika málo hodin po oznámení letu prvního kosmonauta v roce 1961 například nazpíval píseň Pozdrav astronautovi (aneb Dobrý den, majore Gagarine) jako poctu Juriji Gagarinovi, kterou narychlo složili Jaromír Hnilička a Pavel Pácl. Ta se pak stala velkým hitem.

7 comments:

mara said...

pěěěknýý.

Anonymous said...

Krásný, že někdo ještě zná Mikuláška, patří k Pálavě jako nikdo.
Nojo, lezení a víno se na Pálavě vždycky provozovalo paralelně, jedno z jejích dosti zrádných kouzel.
Lenka Žížala

Anonymous said...

Zdravim do Nemec! At se dari
Pok

Anonymous said...

Ahoj Žížalo,
pozdrav z Britské Kolumbie do Deutschlandu.
Ja, ja, Oldřich Mikulášek patří k Pálavě stejně jako Zdeno Staníček z Lokomotivy, zvaný Matyáš, Maty, Rezavej Maty, Fetingr pálavskej :o))
Totenwand -- nazvali jej němečtí lezci, ale ponejprv přelezli čeští borci. Je zajímavé, že Sitař uvádí prvovýstupce v pořadí J. Polášek, J. Petřík, když prvolezcem byl Ajík (Ajk, Ike) a je první i podle abecedního pořadí.
Ten Poláškův trubkový nýt ve starým Totenwandu ještě pamatuju. Časem v cestě ubylo něco skob, tak jako v novým Totenwandu (Nová cesta, Jura Ševčík, Ivan Hýsek-Vozdoba a Radek Hýsek-Nejtek, 1959). Věřím, že dnes by se našli chlapíci, kteří by obě cesty přelezli čistě nebo téměř čistě.
Mám doma Poláškovu jedničku (skobu), daroval mi ji Fery.
C. :o))

Anonymous said...

P. S. Ajíka jsem naposledy viděl v zimě r. 1970/71 na Slezanu. Ví někdo něco o jeho dalším osudu, a také Honzy Poláška?
C.

Anonymous said...

Nazdar,
jen pár řádků k prvolezcům. Už Sitař se v roce 1960 mýlil. Ajík se jmenoval Ladislav (nikoliv J.) Petřík.
K jeho další činnosti. Po skončení na Slezanu působil nějakou dobu v hotelu Bílý lev ve Žďáru nad Sázavou (v současné době ruina "zdobící" náměstí). A nakonec dlouhá léta se staral o kamarády lezce v "Domku".
Zemřel na podzim 2006 ve věku 84 let.
O Honzovi Poláškovi vím málo. Zemřel někdy začátkem devadesátých let, ale přesně to nevím.
Petrovi Pokovi jsem poslal mailem jednu z posledních Ajíkových fotek. Třeba se mu ji podaří umístit do článku, ať mladsí vědí jak Ajík vypadal.
Celofána zdravím
Chobotnice

Anonymous said...

Tož díky za vysvětlení, Lado. Že se Ajík jmenoval Ladislav jsem nevěděl, říkal jsem mu, tak jako většina ostatních, přezdívkou či vlastně zkomoleninou jeho křestního jména.
V zimě 1970/71 opravdu dělal na Slezanu vrchního, dost jsme se skamarádili.
Pámbuzaplat za ty HOTEJLy!
Celda zdraví Chobotnicu :o))