Vidět ticho ptáků


Užijte si přepis rozhovoru s Jindřichem „Čumpelíkem“ Šustrem, který se konal v srpnu ve Křtinách v hospodě U Farlíků. Ptali se Lukáš „Asu“ Abt a já. Seance se zúčastnil také Petr „Fidži“ Fiala. Čumpelík se světově proslavil prvovýstupem cesty Přes Rybu v jižní stěně Marmolády, kterou udělal v roce 1981 s Igorem Kollerem. Na svědomí má mimo jiné několik zásadních krasových cest z osmdesátých let (např. Okovy, Princ a Chuďas, Direkt Janzen, Černobílých, Rogallo direkt, Dítě představ). Petr „Fidži“ Fiala je autorem těžkých sportovních cest z konce devadesátých let (jmenujme např. cesty Hořký Měsíc, Top Gun, Slzy Rozkoše).

U Farlíků...vlevo Čumpelík, vpravo Fidži (foto Asu)
Jindro, ty jsi takový průkopník RP v Krase…jak jste k tomu došli?
Čumpelík: To přišlo z Německa, Ameriky. Já jsem začínal někdy v 15 a moc mladejch kluků nelezlo. Adam Piňos, jeho bratr Honza, těch lidí zas tolik nebylo. Začali jsme jezdit na Holštejn a párkrát jsme si pekli párky na hromadách dřevěných klínů. Na generaci před náma ty cesty byly těžký, tak tam nacvičovali technický lezení, dřevěný špalky ve spáře až nahoru. To jsi vyndával rukama, protože byly shnilý, jenom jsi to házel za sebe.  Fakt neuvěřitelné hromady špalků, několikrát, párky. To byste asi nepochopili, ale tam fakt nebyla ani noha. 

Pavel Weisser nám říkal, že éru RP odstartoval tvůj přelez Stěnavy…
Čumpelík: Já nevím, Stěnava byla asi vylezena volně už dřív. Možná ten vršek, ten je docela tězkej. Ve vašem podání by se tam vešlo nejméně šest borháků. Možná i devět. 

To není naše podání. No každopádně k tvé cestě Sbohem Sedmikrásky se traduje, že to byla jedna z prvních cest udělaných v duchu RP.
Čumpelík: To se normálně udělalo. Byli jsme těsně před odjezdem na vojnu, už bylo jaro, jsme se na chvilku urvali a pár cest udělali a tohle se povedlo. Tam jsou ještě jeskyňářský nýty od Kubeše.

A proč se to tak jmenuje? Sedmikrásky jsou nějaký ženský?
Čumpelík: Asi to tak bylo poeticky pojatý. Šli jsme na vojnu a měli jsme prd v hlavě. No na vojnu se nechtělo, to bacha! Nás vzali do Košic…Kdo byl z Prahy, šel do Brna, kdo z Brna, tak někam daleko…

Ty ses pak prý vrátil v docela velkém stylu…ty cesty po vojně byly hodně odvážné.
Čumpelík: Celou vojnu jsem trénoval. Na černo jsem utíkal – to je výhoda toho alpinismu, že jsem tam měl asi 15 cest ven a dovnitř. Ale pak jsem dostal permanentku do konce vojny a mohl jsem běhat půl hodiny před budíčkem, celou rozcvičku, 3 a půl hodiny odpoledne mimo službu.  Ale jinak Košice byly velmi nebezpečná vojna, dalo se tam lehce zkalit, Erik tam zůstal. Idiotskej východ. Tam se sejdou divní lidi. Hroznej spolek. Jsou tam i perfektní lidi, ale někteří ti tupci, to je radost.

Na Erikovu počest je udělána cesta na Jidášce Erik a já?
Čumpelík: Jo. On velmi dobře uměl hrát na kytaru, neměl problém si sednout kdekoliv mezi ožralce a udělat z nich normální lidi. Dával to úplně nehorázně.  Mazáci se ho snažili uchlastat k smrti, brali ho na všechny pařby a tam jim hrával. Když jsem byl na vojně, tak už Zdeněk Konečný tady měl udělaných hodně krásných cest. Za tu dobu, co jsem byl pryč, to tady šlo minimálně o stupeň nahoru. Když jsem odcházel, bylo maximum 7, 7+.

Tvé cesty jsou známy tím, že jsou poměrně odvážné…
Čumpelík: A co je na nich odvážného?

V porovnání s ostatními cestami v krase jsou odvážnější.
Čumpelík: Tak pozor! Moje cesty jsou takové, aby učily lézt. Mají ten princip, že můžeš slízt, můžeš si to rozmyslet. Pak jsou ještě drsárny typu Mauglí, třeba na Koni ve žlebech, tam máš jednu skobu na 50 metrů a musíš umět lézt ve volném kameni. Což když chceš jezdit do hor tak je dobrá věc. To se nedá naučit hned.

Fidži: Třeba v Rogalu přibyl nýt. Lidi co se to báli vylízt, tak si tam nechali dát nejt. Dřív se to lezlo bez toho.

Čumpelík: Mně to tam nevadí. Je to takový, že ten kdo to tam dával, tak nepochopil pointu. Vývoj jde svou cestou, borci to tam přidali a za chvilku se zapomene, jak to bylo a jakou pointu ta cesta má. Ta pointa je v tom, že se učíst lézt, aby ses uměl pohybovat výš nad jištěním, Abys věděl kdy to slézt a kdy to riskneš. Ale v každém případě tam padáš do vzduchu, takže i kdybys to slítl celý, tak se stane prdinec.

Takže ty jsi Kras bral spíše jako cvičné skály.
Čumpelík: Co je a není cvičná skála? To máš jedno, vyber si, jak chceš. Každopádně když tam nýt máš, tak strach tě tolik nepoděsí. A pak dáš v horách někde vklíněnec, máš 15 m odlez a tam už musíš mít vybráno, co budeš dělat.  A to je o tom, že se to učíš. A když máš furt u prdele nějaký jištění, to je docela dobrý, ale…v Ádru ti tam kruhy taky nikdo nepřidá.

Fidži: Víte, jak to dříve bylo o prázdninách v létě v Brně? V pátek 21:20 půlka horolezeckého Brna odjížděla do Tater. Teprve později přišli skalkaři, kteří tady začali dělat cesty, co stály za to, ale to bylo pár lidí. Ostatní jezdili do Tater, pro ně to tady byl trénink.

Čumpelík: Tak mělo to všechno svůj vývoj.

Fidži: Já když to tak sleduju ze svého pohledu, tak přelomový rok byl 1984, kdy byla přelezena cesta Janzen. To byla první echt sportovní cesta. Vzpomínám si, jak Péťa Brych přiběhl, že Zdenál konečně vylezl Janzena.
cesta Janzen v roce 1984 (foto poskytl Petr "Silum" Musil)
Čumpelík: Tam bylo období, že Jirka Nešpor začal dělat ručně nejty, v desítce, s imbus šroubem. My jsme ještě dávali osmičky, ale pak začaly běžet ty železný desítky a do toho už se dalo spadnout, jinak to lezení bylo předtím trochu nebezpečný. Osmička se považovala za dobrej nýt, kor když byla z dobrého materiálu.

Opakoval jsi Mauglího cesty?
Čumpelík: Jistě, to jsou všechno úžasné věci, tam se hodně naučíš a v horách se ti to může hodit.

Vy jste spolu dělali některé cesty v Krase. Jaké máš na to vzpomínky?
Čumpelík: Třeba Okovy, výborná cesta, kdy ještě nebyly nejty. Používaly se železné osmičky s očkama z psacích strojů. Z toho šel trochu strach. A všechny ty cesty byly dělaný zdola. Nějak ses tam vykroutil, musel ses tam nějak přicimplikovat a něco tam dát. A třeba v Okovech nic dát nešlo. A Mauglí hlásil, ať lezu dál, že tam něco potom půjde. Takže ten nýt, co tam je, jsem dával metr a půl pod něco, co jsem zatloukl. To jsem naznal, že to by nikdo nelezl a chce to lépe zajistit. Dneska už je to zajištěný. Ono dělat cesty shora je v podstatě těžší jak zdola. Musíš si představit, jak to jištění tam bude, zatímco když to děláš zdola, tak ti rozum ukáže, kam to patří. Pokud to umíš vyladit, poznat jestli je skála zdravá, živá. Odzdola je to snazší. Když máš dělat shora, musíš dost přemýšlet, aby to nebylo zprasený.  Všechno jde, proč ne. Dneska ty těžký cesty, kdybys měl dělat zdola, tam se není moc za co pověsit, proti tomu nic, tyhle cesty se asi patří dělat shora, protože skále by se ublížilo, navíc je to nebezpečný dělat odspodu. Když jsem třeba dělal v Holštejně Prince a Chuďase, tak tam je takový sokolík, kde by to chtělo kruh, ale nešel tam dát. Tak nezbylo než skočit vzduchem do spáry, to bylo takové nepříjemné.
Slovenský borec Mihál na závodech v roce 1988 leze Prince a Chuďase (foto Jan Vlasák)
A kterého výstupu si v Krase hodně ceníš?
Čumpelík: Tam jde o to, co chceš lézt. Jestli chceš lézt nějaký rozbitiště lokroviště, což dneska nikdo neleze… Dneska jsem zrovna doporučoval Petrovi super cestu, největší rozbitiště, které jsem kdy v Krase lezl. Od Bednaříka Bílé linky na Býčině (Bednařík, Ševčík, 1977). To když jsem vystoupal, tak dole nebyla vůbec vidět cesta, ta byla pod kamenem v délce tak deseti metrů. To je fakt největší hitparáda, kterou jsem tady stoupal. Myslím, že tam je jedna nebo dvě skoby.  

Janzen vzpomínal, že jak jsi dělal nějakou cestu ve Sloupu, že jsi jümaroval na háčku. Že jsi z něho sjel dolů a pak jümaroval nahoru. To ti přijde v pohodě?
Čumpelík: Jasně. Pokud máš ten háček vyzkoušenej. Když jezdíš po horách, tak takový věci se musíš naučit. Zjistit, kdy lano drží. Jestli se na něj pověsit. Uděláš tam ráz, kterej sis na začátku vyzkoušel, už ho nikdy silově nepřekonáš, ten první ráz je největší. Pak je určitá pravděpodobnost, že to projde, pokud to lano není namrzlý. A takových triků je do hor potřeba vědět víc. Háček je tak pevnej (pokud je dobrej), že do něj se dá i spadnout. Když je ve skále nějakej zádlab, taková ďurka, ve které sedí lépe jak skoba, tak pokud ten háček není prasečí…takhle na Marmoladě přijümaroval Koller a hlásí: „Hej, čo to je? Veď já visím na háčiku“. No a co? Tutová dírka. Přece ho nenechám viset na takových tenkých skobách. Samozřejmě je otázka, kdo ten háček vyrobil a co o tom háčku víš.

To jste v tom háčku štandovali?
Čumpelík: Bylo to na štandu. Tam byly akorát tenký skoby nožovky, které udrží pád, ale na rázy je lepší háček, pokud je dobrá ďurka.

A jak sis vybíral linie, které jsi chtěl prostoupit?
Čumpelík: Tak musíš se dívat. Až budete jezdit na hory, to se vám bude líbit, hory jsou velký skalky akorát, a navíc nemusíš furt lézt na horu a slaňovat a tak dokola, v horách lezeš navrch a pak to slezeš naráz. Hory jsou lepší. Když se jednou přezuješ, tak už jseš přezutej. Tam bývají vápence s neuvěřitelným třením, neuvěřitelně krásný skaly, ale drsárny. Je takových skal, kilometrový věže, na který skoro nikdo nelezl. A nemusí to být ani těžký, ve vašich možnostech, nemusí to být nějaký šílený extrém v Patagonii za spoustu prachů. A navíc když spadneš, tak nespadneš na zem. To bylo za nás důležitý. Teď jak tam máte ty borháhy, to je v pohodě.

Názvy tvých cest (např. Smích v tabletách, Dítě představ) jsou takové zajímavé, poetické..
Čumpelík: No poetické. Lezení je o myšlení, naučís se lízt a u toho se naučíš trochu přemýšlet.

To nám vysvětli tu tvou filozofii
Čumpelík: Kterou? Přístup samotný, to je celý. Můžeš se naučit přemýšlet, tak s tím něco dělej. Všechno co se učíš, je správný trénink. Lezení je správný trénink, provádíš jednoduše a běžně jakousi věc, s určitou zátěží, a pak se zlepšuješ.

A k čemu je ti to dobré?
Čumpelík: Třeba k ničemu.

Ale shledáváš v tom nějaké naplnění, jinak bys to nedělal. Co ti to teda přináší?
Čumpelík: Už to, že tě to baví je kontrola, jestli tě baví správná věc. Vyhodnotíš to jako správnou a děláš to. Nevím, co na tom chceš hledat zvláštního. Podle mne je alpinismus dobrá škola, a ať si každý pomůže, jak chce.

Fidži: Jindřichu, s tebou je těžký dělat rozhovor. Ale tohle je jeho normální přístup. Kdybyste s ním propařili pár večerů, tak zjistíte, že je to normál. To neberte tak, že vám nic nechce říct.

Čumpelík: A čím ty seš vzděláním?

Asu: Geolog

Čumpelík: A ty?

Pok: Dopravní inženýr

Čumpelík: Já jsem obyčejnej elektrikář. Tak co čekáš. Jak říct něco neblbého. Lezení si prostě vážím, stejně jako schopnosti učit se myslet, učit se cokoliv. A považuji to za velmi cenné. Všechno co je dobrý, tak jde lehce. Když jde něco těžce, tak pro to musíš předem něco udělat.

Fidži: On byl výbornej lezec, v evropským kontextu. A v osmdesátých letech se na to úplně vysral, to nikdo nechápal. A začal studovat nějaký věci…

Čumpelík: Trénink jsem studoval hromadu let a nějaký blbosti k tomu.

A proč jsi přestal?
Čumpelík:  Já jsem měl trochu jinej program.

Kdy to bylo?
Čumpelík:  V roce 1986 jsem si vzal trošku jiný program. Ale uvidím, ještě bude možná sranda. Se mnou je to takový těžký. Musím po svým a tak je to správně.

Takže toho nelituješ?
Čumpelík:  Ne, v žádném případě. Musíš se rozmyslet, co chceš nebo nechceš, ten výběr je veliký. Otázka je, jak ses připravil a jestli jsi to nepřepískl.

Jaká byla podstata tvého lezení? Ty jsi byl jedním z těch, u nichž jsou cesty psychicky i fyzicky vyrovnané.
Čumpelík: Jasně, to je docela zajímavý. Jak jsme se bavili zkraje, že ten styl lezení se vyvíjí, a vyvíjí se stále, nemá smysl se tomu bránit.

Fidži: Tenkrát to tak ale bylo všude. Na písku se dělaly takové cesty, Arnold třeba. Nebo jdi do Ádru a vylez si od Šolce Nedělní procházku z roku 1971 a budeš normálně posranej strachem. Tenkrát byl takovej trend. Chtěli dělat odvážné cesty, kde byl fyzickej výkon versus psychika, kdežto dneska je to především fyzickej výkon. Dneska když uděláš 5 shybů na jedné ruce, tak vylezeš, co chceš. Ale tenkrát to neplatilo. Tenkrát nemohl každý přijet do Ádru a vylézt si tam co chtěl.

Čumpelík: Vylezte si od Arnolda cesty v Tatrách, nebudete chápat. Třeba na Kežmaráku v jižní plotně, levá cesta od koutu, o tom jsem něco slyšel a to je prý docela maso.  Než jsem šel na vojnu, tak jsme s Erikem dělali pár cest. Třeba v Teplicích na Korunu, Údolní od cesty, takový kouteček, hrk hrk hrk, kruh, až nad tím koutkem, 25 metrů nad zemí. Tam byl takový tvrdý pískovec a blbě se vrtalo. Pak jsme toho museli nechat a přijdu z vojny a už tam byla cesta…borci nelenili a pod ten kruh dali ještě jeden. Proč ne. Zdálo se jim to tak správný.

Jak jsi vycházel se spolulezci?
Čumpelík: Lidi se musejí hledat. Někteří si perfektně sednou.

Ty sis sedl s kým?
Čumpelík: S každým, když na to přijde. Ale někteří lidi mají problém, že mají v sobě takový mechanismus nedorostlosti a ten se začne projevovat, když to potřebuješ méně než více, a pak musíš být připraven.

A jak se to projeví?
Čumpelík:  To si budeš pamatovat. Však jezdíš do hor, to musíš vědět. Důležitý podle mne je neztratit hlavu, neudělat z toho sport, protože co je to vlastně sport? Spousta lidí si vždycky myslí, že sport je vítězit nad někým, což by bylo ve skutečnosti absolutně pitomé. Ale dělá se to. Ale když ti to ztratí ty myšlenkové pochody, že víš, proč to děláš… Každopádně to neděláš proto, abys posral svoje kamarády, se kterýma jakože sportuješ. Lékárničku nosíš pro druhý. Ne pro sebe. Až ji budou ti druzí potřebovat, tak ty ji máš mít. Pokud má tyhle věci člověk v hlavě srovnaný, tak s takovým člověkem je radost bejt. A je samozřejmě supr důležitý, aby člověk nepatřil mezi ty, co to nedávaj. Samozřejmě to není jenom o lékárničce.

Většinou se s parťákem člověk doplňuje, jak jsi to měl ty?
Čumpelík: Když se domluvíš, je to dobrý. Jsou spíš zajímavý věci, když se nedomluvíš. Jezdil jsem mnohdy do Tater sám, nebylo s kým. Byl jsem mladej, v zimě jsem to ještě nedával, a s nějakým těžkým horalem jsem vyrazil na dlouhou túru, na kterou borec věděl, že nemám. Dával mi kartáč a to jsem přijal s povděkem. Měl jsem ale dost, lezl jsem po čtyřech, když jsme se vraceli. Viděl mlaďocha, tak si řekl, že ho poučí.

A jak jsi vnímal Mauglího?
Čumpelík: Měl dobrou školu, snažil se, chtěl bejt dobrej a uměl to. Uměl se připravit. S ním se velmi dobře lezlo. Jsme třeba lezli v Kežmaráku, první den, bylo to s bivakem či dvěma, už byla tma. Mauglí kdesi daleko hrotí, už jsem vybaloval čelovky, nic nebylo vidět. A naráz slyším takový šustot, jsem nevěděl, kde jsou lana, tak jsem to všechno shrábl do ruk a spoza vrchu vyjel Mauglí, vyndal z huby skobu a hlásí: „to bylo nějaký dlóhý, ne“? Mauglí taky lezl sólo…jednou lezl takhle nad Popradským plesem a nějak mu to tam nevyšlo, blbě tam skaličil, projel zaledněnej suťák, někde dole se zastavil mezi kamenama v bezvědomí, pak se vzbudil, přišel na Popradský, v tlamě proraženou díru, dal si rejžu a jak ji jedl, tak tak mu tekla z  tlamy ven.  Mauglí na klid, ten chlapec měl srovnanou hlavu. To není tak snadný nebejt poděs.

Fidži: Jsou lidi, s kterýma bych se v horách nebál, a to je Jindra, a pak jsou lidi, s kterejma bych do hor nejel. Těch bylo v Brně dost.

Čumpelík: Není nutné vybírat, je třeba nabrat špatné zkušenosti

Fidži: Třeba Jirka Zíma, přezdívaný Mimi.

Čumpelík: Tak to pozor, některým zkušenostem je třeba předcházet. Mimi mi udělal v Ádru to samé co já Mauglímu. Jsem lezl Klenbu na Zámek, to bylo asi patnácté VIIc ten den, protože jsem chtěl hodně lézt. Byl asi sedmej spolulezec, už nikdo nechtěl, tak valím tu Klenbu, popátý nebo pokolikátý, a z povinnosti jsem si tam dal smyčku. Skočím nacvičeně do té poslední díry a ta byla zavátá pískem. Chytl jsem hromadu písku a Mimi mě jistil tak, že jsem zajel až pod něho, pod první kruh. O konec lana se to zarazilo. To sem si říkal, furt padám, padám, blbý, furt jsem byl orientovanej, a pak jsem narazil na skálu a natrhl jsem si vazy v kotníku. Tupec.
Klenba - foto Ivo Měšťan (zdroj piskari.cz)
Fidži: To byl šílenej člověk. On byl hrozně roztržitej, ne že by to dělal schválně. Představ si, že jedeš do Tater lézt ledopády a přijedeš nahoru na lanovku do Lomnice a on zapomene doma lano. To bylo v době, kdy se lezlo na dvou devítkách, ale to byly české devítky, na jedné jsi nemohl lézt. To nemělo normopád. Tak jsme šli lézt na té jedné devítce a v půlce stěny Mimi říká: „Spadl mi cepín“. A směje se na tebe. Ty lezeš ledy a on je bez cepínu. 

Když děláš nějakou cestu, tak se realizuješ sám za sebe. Co to má předat těm druhým?
Čumpelík: Vidíš směr. Když už do něčeho vlezeš, tak ten směr máš správně obhospodařit, ať se používá dál k lezení. Aby to neztratilo poezii.

A tím se dostáváme k tomu, kdy se ta harmonie cesty poruší tím, že se tam dodá jištění.
Čumpelík: Kdysi se bralo jako velmi důležitý, že se nechávalo staré jištění ve skobovačkách a dávalo se jištění vedle, aby se neporušil původní charakter prvovýstupce. Ale ten prvovýstupce použil nějaký směr, příroda má směry, znáš to, vlezeš do nějaké plotny a máš tam směr, kde jsou naprosto povinné chyty. Když to umíš odhadnout a příroda dá.

Fidži: To je dilema, měl bys přejišťovat staré cesty nebo neměl?

Čumpelík: Tam je určitý směr, je dobré to vyfotit, a zapsat. A to staré jištění vytlouct. Železo mizí. Když ti spadne meč do moře, tak za dvě stě let zmizí. A na té skále to je to samé.

Haveláč nám říkal, že ty jsi byl jedním z prvních, kdo do Krasu zavedl magnézium
Čumpelík: Já jsem přišel z vojny a magnézium už existovalo. A před vojnou nebylo. Těžko říct, kdo to byl, třeba Bóža Prudil to byl těžký překladatel všeho amerického, ostatně tam dneska už bydlí. První mágo se snad někde kradlo sportovcům, pak se to kupovalo v nějakejch šílenejch pytlech, ale já jsem asi nebyl první. Na písku jsem zkoušel vlastní věc, používat předsušenej písek zpod stěn. Najdeš si díry, kde má písek minimální vlhkost a dáš si ho do pytlíku na maglajz. Nabereš ho do ruky, zmáčkneš a pak zahodíš. Nebo tou rukou v pytlíku zatřepeš a vyndáš ji úplně suchou. Funguje to naprosto znamenitě. Problém je, že v Německu na tebe vytahují dalekonosné zbraně, když vidí pytlík u pasu.

Vydejme se teď do hor…ty jsi tam vylezl hodně významné věci, nejen Rybu.
Čumpelík: Tak lezli jsme rádi. Škoda že se nám nedařilo lézt víc. Když jsem se vrátil z Alp, tak mě pak asi 15 x za sebou nepustili do zahraničí, do kapitalistického zahraničí už nikdy. Nějak si to rozmysleli. Měl jsem doma plný bedny konzerv a vyplněný hromady lejster a už jsem nikdy nikam nejel. Vždycky tejden, tři dny před odjezdem, mi nedali výjezdní doložku. Jezdilo se hodně do Tater. Coubalové udělali takovou pěknou cestu v létě, Maraton v severní stěně Kežmaráku, a já neměl žádný blbější nápad než to lézt v zimě. Týden jsem byl ve stěně. To byl placený výjezd z Lokomotivy a oni mi celý týden skládali ešusy - snídaně, obědy, večeře, takhle jsem měl za oknem hromadu.

Fidži: My jsme si zatím užívali cesty v Kežmaráku. A v neděli jsme se potkali, Jindra po pěti dnech ve stěně, a šli jsme na vlak.  Já, on, Pavel Weisser a Dana. Přišli jsme do Popradu na nádraží a měli jsme hodinu do odjezdu vlaku. Tak si říkáš, že se najíme. Nádražní hospoda, pohoda. Jsme tam sedli a nikdo nechodil. Prostě Čehůni na Slovensku. Asi po dvaceti minutách přišel borec objednat piva.

Čumpelík: Já jsem byl na vojně dozorný v kuchyni. A to bylo drsný občas, A nějaká kuchyň v Popradu, co neumí uvařit za tři čtvrtě hodinu večeřu, to mě fakt vytočilo.

Fidži: Vlak už měl jet za 15 minut a furt nic, tak Jindra se sebral a akorát bylo vidět ty lítací dveře do kuchyně. Po chvíli jsme se tam šli radši podívat. Za výčepem obrovská kuchyně a tam vzadu kdesi stál Jindra, držel kuchaře pod krkem a takhle s ním lomcoval. Pak jsme chtěli knihu přání a stížností a ona byla popsaná celá včetně obalu. Tak jsme jeli dom hladoví.

Čumpelík: To byl skvělej týden v Tatrách.

Jaký to bylo být takhle týden ve stěně?
Čumpelík: Super, super, zcela super. Krásný počasí, vyjma jednoho dne, kdy sněžilo. Když lezeš sám, tak se furt hýbeš a jseš zateplenej. To byla v Maratónu taková příhoda. Jsem byl asi 50 metrů pod vrškem, takový dvojkový trojkový lezení. A měl jsem ještě jednu plochou rezervní baterku do čelovky. To jsem měl štos baterek, měl jsem to napočítaný. Tak že dám novou, krásně vylezu na vršek a valím dolů. Už bylo tak deset večer. Tak jsem dal novou baterku a praskla žárovka. Ty vole, tak žárovku. Měl jsem to v tý tmě rozložený, foukl větr a půlku čelovky mi sfoukl dolů. Tak rozdělám dráty a nějak přivážu žárovku. Bylo asi minus 35, fakt kosa, to se nedalo, když jsi ty dráty zakroutil, tak jsi neměl ruce. Tož co s tím? Tam sedíš obkročmo na ostrým hřebenu a říkáš si, co teď? Tak sem obhodil jakýsi hrot, vzal jsem skobu a valil jsem s ní poslepu po stěně a hledal jsem spáru. Našel jsem jednu díru, pak tři metry dole další, mezi to jsem pověsil hamaku a do spacáku jsem vlezl aji s mačkama. Ráno jsem si udělal bílé kafe, vylezl v klidu na vršek a sestup byl pak úplně super. Takhle bych sestupoval v noci a měl bych z toho prd.

Jak ses srovnával se strachem?
Čumpelík: Strach je strašně důležitý. Nic lepšího nemáš.

A kdy sis byl vědom toho, že už jdeš za nějakou hranici?
Čumpelík: To je jasnej důkaz toho, že to děláš blbě. Že tam nemáš co dělat. Člověk sám uvažuje zpravidla chytřeji, než to uvažování používá. Má takový dvoje uvažování. Když to nepokazíš, tak budeš dobře vnímat, co se děje, a může ti to hodně pomoc.  Takže když máš strach, tak je zcela oprávněný důvod, abys ho měl. A když to budeš moc přepískávat, tak budeš mít možná velké problémy. Je to každopádně špatná zkušenost, která ti nic nepřinese. Když nebudeš hledat tu chybu, proč máš strach…a ta se vždy najde Každopádně, když je zle, tak musíš dělat co je potřeba. Buď je to jenom chyba, že máš špatně porovnaný, kolik máš pod sebou. V horách si musíš pamatovat, jaké zajištění máš pod sebou, co tam máš, jak to máš, kolik máš lana. A když máš zaráz strach, tak to může mít nějaký důvod. Může to být jen proto, že máš v  palici zmatek, ale už to je dost. Anebo tam může být skutečně něco vážnějšího, že se podíváš na reliéf skály a máš pocit, že tam bude problém. A on tam zpravidla bývá. Je to o tom, že se nastavíš do nějakejch sraček a ty sračky tě poučí, že to nebude větší průser, než nezkousneš.

Jak vzpomínáš na Dlouhý kout, to byl také významný výstup. Zatím nikdo neuspěl s volným přelezem…
Čumpelík: …jestli někdo neumí volně vylézt ten kout…tam jsou asi dvě těžký místa na vrchu, to je docela dobrý zimní lezení, rajbáky valíš v botách,  tam si zalezeš. Ale žádná příhoda s Mauglím tam nebyla, to je prostě pohodové lezení. Jediná věc co nám nevyšla, tak jsme netrefili polici na druhý bivak, spali jsme na takový úzký potvoře.

A kdyby ses ohlédl za Rybou (37 lanových délek, nyní 7b+, technicky 7+ A3)
Čumpelík: Těžký délky, ale člověk byl zvyklý na dělání nových cest. Teď už tam jsou těžší věci, pro vás by to bylo pošušňáníčko. Mraky hodin, tutovejch zakládek, až na dvě místa hitparáda. Ale hromada těžkých délek, jedna za druhou.
Ryba (zdroj horce.cz)
Proč si myslíš, že to byl dlouho takový oříšek?
Čumpelík: Hromada těžkých dýlek. Vylezeš 40 metrovou délku, fakt lezení krok od kroku a hned další dýlka. 600 metrů v kuse, schválně si to vylez.  A vlevo udělal Hudy cestu v rajbasech, vypadala moc pěkně, to bych si rád vylezl. Ale nebyl čas. V těch horách to nebyla často žádná hitparáda, furt se někdo zachraňoval. Třeba s Mauglím jsme celý týden někoho odněkud zachraňovali. Záchranářů tehdy tolik nebylo, horská služba moc nefungovala, vrtulníky nebyly, takže na to jsi taky musel být připravený, mít na to znalosti. 


tehdy sedmnáctiletý Čumpelík v Rybě (Foto I. Koller)

Čumpelík: Když si dáš jištěný sólo, tak to je dobrý trénink do dalších kopců. Umíš udržet stálý teplo. Nepřepínat, nepotit a zaráz nechladnout, naučíš se rychle přemýšlet.
Fidži: Kdo tohle dneska v Brně dělá?

Pok:  Asu takhle sám lezl v Macoše, Americké hrátky

Čumpelík: No vidíš, to znáš jaký je to sport.

Ale v Macoše se vrátíš večer na zem.
Čumpelík: To jako slaníš na beton a obejdeš to okolo, jo?

Asu: Ne, to trvalo tři dny, akorát se jdeš vyspat.

Čumpelík: Jako že nahoře nespíš…tak proč ne, to je dobré. Však on tam nikdo nespí. Já jsem lezl s Edgarem Elektrický strop, za den. Lanšmíd tam zrovna tvořil s Weisserem cestu vedle. Bylo prd co na práci a bylo povolení lézt v Macoše, tak co už. Edgar byl takový neopatrný a to bylo o strach. Tam bylo to jištění ze psacích strojů, a to bylo fakt v hodně špatným stavu. Edgar za mnou dělal takové zipy, to bylo jak kulomet.

Fidži: To mám z těch začátků zajímavou historku, která se týká Tučipa. Neměli na karabiny, tak si zamykali lano do zámků a posílali si klíčky. To je krásný přece. Si vem, že třeba ztratíš klíč.

Máš nějaké nedokončení projekty v Krase? Něco, co ses pokoušel vylézt a z nějakého důvodu to nešlo?
Čumpelík: Jistě, mám spoustu nedodělků. Třeba kvůli tomu, že byla tehdy blbá nýtovací technika, tak mám rozdělaných pár cest, třeba tady na Krkavčí, taková linie celou stěnou, nahoře už jseš vpravo od Stěnavy, u Yosemitské.

To pak dodělal Weisser, to se jmenuje Čí je.
Čumpelík: Tam byl problém, že tam je andezitický vápenec, co obsahuje železo, a do toho nejely vrtáky. To jsi vrtal nýt několik hodin. Pak už jsem to nedolezl. Dneska je to samozřejmě sranda s tím novým vybavením.

Zeptali bychom se konkrétně na některé cesty, kam jsi je až dolezl, neboť je v tom někdy zmatek. Dítě představ končilo pod převískem nebo jsi to dolízal dále do jeskyňky?
Čumpelík: Jo to bude jedna z těch nedodělaných. Hrk a až pod takový převísek nahoře. Tam jsem to dělal s Brychem a Janzenem. A ono pršelo a nad tím převisem bylo mokro. Nemohl jsem se na něj postavit. Tak se dívám dolů a ty dvě kurvy špatný, ty vole, já jsem měl vytočenýho lana a oni furt povolovali, to nezbývalo než to hned skočit, jinak by to byla zemovka. Skončil jsem až pod nima, oni byli na štandu tak 20 metrů pode mnou. Jsem letěl až pod ně. Idioti, vidím, jak o závod povolují lano, aby byla prdel.

Fidži: To je teď přejištěné?

Jojo, tam jsou teď borháky
Čumpelík: První jištění bylo tak normálně, ke druhému se dalo dolézt tak, aby to nebyla zemovka, to bylo tak v 15 metrech. Taková dlouhá skoba. Pak byl nejt a pak byl štand. Místo toho nejtu by mohl být vklíněnec, ale kdybys ho tam dal, tak ti zmizí chyt. No a pak byl jeden kroužek a ten převísek.

A Smích v tabletách se dolízal kam?
Čumpelík: Já myslím, že jsme to dolezli pod ten šikmý převis a tam jsme skončili.

Máš nějakou cestu, kterou bys nám doporučil, které si vážíš?
Čumpelík: Na skále Za rohem, tam se nesmí lézt, je taková zajímavá cesta. Když to lezeš na jaře, jak se to stalo mně, tak nahoře jsou takový malý lišty, a na jaře byly pokrytý ledem. To byl tygr. Tak se ti to strašně líbí a baví tě to, paráda, ale tenká vrstvička ledu je potvora. A je tam strašně málo jištění, skoba a nejt nebo jak to tam je. Ale je to krásný lezení, to bys všechno slezl, kdybys potřeboval. Tam by šlo ještě udělat nespočet cest. Tahle cesta má hodně z hor, vylezeš převisem do okna, prolezeš jím. Jak jsme to vlastně nazvali…Návrat…tam je dlouhej návrat, skončíš až pod tím oknem. Má to perfektní reliéf, všechno ti to ukáže, je to směr jako prase.  

Fidži, když tě tady máme, můžeme se tě zeptat na sekání cest?
Fidži: Myslíš nahoře v Top Gunu?

Nebo jestli máš něco společného s Umělou ženou Barbarou?
Fidži: Mám

A mohl bys s odstupem času říct svůj komentář k tomu?
Fidži: Top Gunu… je to dilema, ta cesta má třicet metrů, je vyrovnaná. A nahoře je jedno místo, které se nedá vylézt. Jako pro nás. Možná by to dneska Adam bez toho chytu vylezl. To nemůžu zpochybnit. Neříkám, že to není sporný, že jsem tam přidělal chyt. Uvážil jsem to tehdy, že to má smysl, protože vznikne pěkná cesta, a pokud by ten chyt tam nebyl, tak ta cesta je pro 99 % lidí naprosto nelezitelná. Možná by to někdo někdy vylezl, těžko říct. A kdyby to třeba Adam vylezl bez toho chytu, tak mu řeknu, ať to zamázne. To stejné Umělá žena Barbara, tam je přiseklý jeden chyt.  A jeden chyt jsem omlátil kladivem, kde se to lámalo.

Tys to lezl přímo anebo jsi odpočíval vlevo?
Fidži: Tahle diskuze mne překvapila. Prostě je to tak, že z toho bočáku, který je trochu upravený kladivem kvůli kvalitě skály, těžce nastoupávám na hranu a chytím chytek na hraně a pokračuju dál. Pak máš lištičku a jdeš to takového spoďáčku.

Ty jsi to tedy přelezl?
Fidži: Jo, nakonec jo.

Jindro, jaký byl tvůj přístup k tréninku?
Čumpelík:  Základní pravidlo tréninku je pomalu, ať jsou to tréninky na cokoliv. Trénink je založen na schopnosti pracovat se stálým správně nastaveným teplem. To se nedá provést rychle.

Pan Farlík: Trénink je založen na trénování.

Čumpelík: Já si pamatuju, že jak jsem začínal, tak trénovat se považovalo za nesportovní. Ale zpět k tomu tréninku – abys mohl pracovat s vnitřním teplem, tak musíš pomalu, nemůžeš být rychlejší, než je tvoje vnímání tepla, které by tě mělo řídit. Základem lepšího žáka v tréninku je, aby si vytvořil sám ze sebe část učitele. Pak se naučí pracovat s teplem. Jak jsou svaly zahřáté, kdy jsou přehřátě. To jsme špatně pojali, měli jsme dělat těžší a lépe zajištěné cesty, měli jsme se lépe naučit vrtat slušný jištění.

Asu: Mně přijde, že právě naopak, tím že to je hůře jištěné, tak tam strávíš víc času a víc se naučíš

Čumpelík: Přeber si to, jak chceš, to neznamená, že je v tom rozpor. Je to o tom, že se učíš a už umíš. Podstatou toho všeho, co mi tady řešíme, je si zalézt. A to už máš pak všechno. Ono zbytečně se provedlo, co lze nazvat tréninkové násilí. Tělo je docela chytrý a přílišné násilí způsobí, že se začne bránit, anebo pak začnou praskat klouby.

Ale když jste ty cesty tehdy dělali, tak jste v tom trénovali i tu mysl. Trénink by měl být zaměřený na obě strany
Čumpelík: No jasně, ale abys mohl mít nějaký duševní iluze, tak musíš mít fyzickou praxi. Bez ní to tady holt nejde.

To jo, ale od toho jsou cesty rozděleny dle obtížnosti
Čumpelík: Ale tady se bavíme o tom, proč je hloupé lézt těžké nejištěné cesty furt. Proč nedělat zajištěné cesty aspoň občas. Na písku máš lehké VIIb nebo c, dobře zajištěné, na kterých se dalo natrénovat plynulé lezení. Jako že se nemusíš starat, kam a kolik spadneš, nemusíš se furt děsit a hrneš navrch. Typ Šicí stroj v Prachově a spousta podobných, slušně zajištěných cest, které si užiješ.

A jaké cesty bys uvedl jako důležité pro Kras?
Čumpelík: Důležité je zmínit období, kdy se zároveň lezlo volně i technicky. Vezmu například Pedrův smrk, to strašně málo lidí lezlo, protože Pedro, který byl učitel, udělal nejty z ohlého klempířskýho plechu a vrtal tam krátké dírky přebroušeným vrtákem do železa. Celý Pedrův smrk byl vynejtovanej těmahle plechovkama. Takže kdybys to shora sebral, tak jsi to sebral shora celý. Bezpečnost Pedrova smrku byla založená na tom, že když jsi vylezl pod převis, tak tam byl obří smrk, ovázal jsi ho a hrnul jsi dál. Bez něho by to byly nervy, protože tam nebylo nic jiného než tyhlety plechy z rýny. A jak pokáceli smrk, tak už to nešlo lézt. Pro mě byla třeba důležitá Yosemitská, krásně laděná cesta, krásně pojatý směr, i když nebyl volně lezený. Pedro měl neuvěřitelný cit pro cesty. Třeba Stokorunová, další krásná linie.

Jak jste přistupovali ke starší generaci, když vy už jste začali volně a oni lezli hákovačky…
Čumpelík: Ti se moc neúčastnili. My jsme to chytli v takové době, kdy oni už měli větší žízeň než jít lézt, takže z těch starších nebyl nikdo moc vidět, jak třeba na písku Cikán, Mocek. Na ně už ty cesty byly těžké, ten Kras tak prostě tak blbě roste v  obtížnosti, že to celou generaci zastaví, už to ta generace nedává. Byl tady Pedro, kterej emigroval do Ameriky. A Mauglí, to byl ohromný poctivec, akorát v tom Rusku to nevyšlo, což je škoda. Talla, taky výborný, technický znalosti, všecko. Ale on byl takovej styl danej komunismem, lidi se drželi spíš pospolu, ale mělo to cosi do sebe, kdoví jestli my dneska jako staří nejsme pitomci oproti našim starejm. Nic nepřinášíme, oni aspoň dokázali organizovat …tehdy se jezdilo jako tlupy. Skupina jede na Pálavu, tak hrk, 100 lidí na Pálavu. Ale ono se to asi zas vrátí, po tom komunismu vznikl tady ten poděs, ekonomická díra… Byl jsem na Pálavě se podívat, zakázali tam lezení, kvůli ptákům. Dívám se a ticho. Člověk byl zvyklej, že ptáci řvali, ptáci byli zvyklí, že lidi řvou, nikdo nikdy žádnýmu ptákovi neublížil, pták uhl nebo člověk uhl. Děsivý ticho, vše zarostlý náletovýma dřevinama. Jestli ti ptáci, že lidi odešli, tak šli taky, nebo co se tam stalo. Ti ptáci tam byli chytří, jsem s nima neměl nikdy problém. Tak třeba Klauza zůstane pro budoucnost, nebude to ošlintaný. Anebo ta oblast úplně umře.

Fidži: Pro mě, nebo pro lidi jako byl Zdenál, to bylo už něco jinýho, jsme se viděli v zahraničních časopisech. Tenkrát když někdo vylezl v zahraničí 8-, tak už to bylo na titulní stránce Rotpunktu, a to byla výzva. Ale starší generaci to nic neříkalo, pro ně to byly ty hory. A cítím, že třeba pro Jindru to byly taky napůl hory, že nebyl tak sportovní lezec, spíš směřoval k horám.

Čumpelík: To bylo takový hledání, musíš hledat.

Fidži: Anebo písek, neboť písek byl tenkrát víc než Kras. Ale tady najednou začaly vznikat těžké cesty, které na písku nebyly. Ale lidi, co v Krase moc nevylezli, tak se výborně uplatnili v horách, měli výborné výstupy v Tatrách, to vyžadovalo určitou zkušenost, jakou na skalkách nepotřebuješ. Teď se to změnilo, do hor jezdí málokdo, a zvlášť v zimě. Dneska je to čistě o sportu, tenkrát to byla víc taková životní filozofie, celý to lezení

Čumpelík: Růžička přeložil článek od Robinse z Yosemit, amerického lezčíka, který tam formuloval alpinismus, někdy v roce 82, takto: „Lezení vám dá přesně tolik, kolik vy dáte jemu. Lezení vyžaduje duševní úsilí, které je někdy mučivé, ale bezpečnost je téměř naprosto věcí charakteru a zdravého rozumu“. A tenhle článek byl pro mě důležitý.

Fidži: To byly časy, kdy jsme přijeli velká česká výprava lezčíků, Pilkyn, Pavel Weisser, a další dobří lezci, do Volxu a tam jsme potkali Rona Kauka, yosemitskou legendu. A byli tam Francoa Legrand a další a Pilkyn se hned pustil do cesty Superplafond (autor Tribout), co teď vylezl Adam na OS. A on neměl nic jiného na práci, než že si zkusí tohle čerstvě vylezený 8c+, který vylezl Edlinger 14 dní předtím. Byl tam úplně marnej, nadával, kurva, piča…

Pan Farlík: Tak sprostě?

Fidži: A dole stál Legrand a trochu namyšleně říká tomu našemu hloučku: „Co tam dělá, proč to leze, když to neumí vylízt?“ Ale třeba Raboutou, to byl frajer, na rozlezení si dal ve slaměných botách nějaký 8b.

Čumpelík: No jo, klasici. Ono postupně se tomu hledá účel, stejně jako postupně se vyvíjí životní směr, když už ho teda vidíš,

Fidži: Kras byl prostě strašně svej, pískaři sem moc nejezdili, protože tady nic nevylezli pořádnýho a měli za to, že písek je něco víc.

Čumpelík: To vůbec není pravda, občas tady někteří super kluci bejvali. Ale zas kdyby nějakej pískař nalezl do Aleluja, tak bylo po něm. Jako kdyby byl dobrej, tak ne, ale to byly velmi nebezpečný cesty.

Asu: Můžu si udělat fotku?

Čumpelík:  Dělej si, co chceš.

Pan Farlík: Tak drazí, můžu vám to spočítat?

Čumpelík: Z mého hlediska je to vývoj umění kontinuální zátěže, o tom je to průřezově celý, ať se do těch skal mydlilo, co se chtělo, ať se jezdilo, kam chtělo, je to o tom umět jakýsi stálý zatížení po určitou dobu. Tréninkem získáváš zdraví. Zdraví samo o sobě neexistuje, rozpadlo by se. Zdraví je založeno na zátěži, nestačí se cpát mrkví a nějakejma sušenejma nesmyslama. Kontinuální zátěž a hledání jejího smyslu. Dělej, jak slyšíš. Jak slyšíš, tak slyšíš ještě víc.

Co bys doporučil naší generaci?
Čumpelík:  Co umíte, umíte dobře. Super. To je radost, jak lezete. Měli jsme se víc snažit, abychom si taky tak zalezli.

11 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

a co mel od r. 1986 za jinej program? Zajimavy cteni. na zamysleni. mozna i proto ze se pohybuje v jinych myslenkovych rovinach nez ja... kazdopadne respekt! a diky vam s Asuem! a.

Anonymní řekl(a)...

Zvláštní pán...

Anonymní řekl(a)...

V podání klasika dává to lezení a celej Kras obecně konečně hlubší smysl. Teda oproti nynějšku, kdy jsou některý sestavy, který jsou u toho k vidění, naprosto nestravitelný.

Pok řekl(a)...

Musim se priznat, ze pro mne jeden z nejzajimavejsich rozhovoru, co jsme vedli...

Mrnda řekl(a)...

No musím se přiznat, že to po přečtení chápu i o trochu víc než naživo...
Fajné!

Anonymní řekl(a)...

"Spousta lidí si vždycky myslí, že sport je vítězit nad někým, což by bylo ve skutečnosti absolutně pitomé." ...velmi povedený rozhovor. Díky za něj! Markéta

Anonymní řekl(a)...

Moc zajímavý čtení! Hodně skvělých myšlenek...dík:) Leošák

Pavlína Hanušková řekl(a)...

Sbohem sedmikrásky je krásná a trošku utajená cesta. Rád bych, aby to tak zůstalo. A snad tam i do dnešních dnů zůstala v posledním nýtu ta waltrovka, aby se to nemuselo celé obcházet.

MT

Pok řekl(a)...

tak ona je hlavne bohuzel na zakazane skale...

Anonymní řekl(a)...

Tak to je zrada; nejsem Pavlína Hanušková.
To se mi jen "stará" zapomněla odhlásit z mailu. :-)

Milan Tajovský

Anonymní řekl(a)...

naprosto perfektni rozhovor,jeden z nejlepsich zde